Stačilo
jenom nějakých 30 hodin přesčasů, trocha stresu a nasrání z toho, že nemám tu
fotku. Najednou to tam bylo, článek na blogu. Možná mě taky popohnalo, že v Kalifornii
vybouchla atomová bomba.
A
to jsem před tím napsal a smazal desítky článků. Dával jsem si termíny, kdy to
znovu načnu. Nějak k tomu nedošlo. Rozmluvil jsem si to.
Ale
minulý čtvrtek jsem si v práci něco po třetí řekl, že na to kašlu. Půjdu
domů a vypíšu se z toho, že mám milion přesčasů, ale žádnou fotku za to. Jasně,
věděl jsem, že dělat přesčasy je kravina, ale ten stres, co mě k tomu vedl,
byl nepříjemný.
Teď
už toho bylo dost. Potřeboval jsem, aby se moje existence manifestovala v něčem,
na čem aspoň trochu záleží. Aspoň mně na tom záleží. A mě záleží na mojí
blogovací části existence. Snažil jsem se to setřást, ale nedaří se mi to. Nic
lepšího nemám než to být blogger. Možná mám nějaká zbytková antidepresiva v šuplíku,
ale u nich pár dní trvá, než zaberou.
Také
jsem si řekl, že si v sobotu dám fest relax. Že pojedu do Prahy na ty
Planety. A když už tam budu, koupím si spoustu té super veganské čokolády,
které u nás nemají. A jestli budou mít i nějaké další fancy žrádlo, co znám z popkultury
a veganských food blogů a v Bille ho nemají, pořídím si ho taky.
V
sobotu večer sedíme v tak zahuleném baru, až mě pálí oči. Asi naposled, co jsem
v životě v zahuleném pajzlu, když od května má platit ten zákaz
kouření.
Za
chvíli mají hrát Planety.
V
batohu jsem měl pár tabulek super veganské čokolády a Srirachu. Teď byl čas na
postmateriální hodnoty. A ty jsem od Planet dostal.
Vystoupení
to bylo super. Ale o to teď úplně nejde.
Za
tu dobu, co jsem pořádně nenapsal článek na blog, mě sžíralo, že snad asi úplně
všichni, co před lety blogovali, jsou mnohem dál.
Podívejme
se třeba na Koubise. Si, ty vole, pamatuju na dobu, kdy neměl ani followery na
Twitteru, ani holku a natož aby napsal knihu. A teď nemá akorát tu holku, jak
jsem se dočetl z jeho super knihy loni na podzim.
Sepsat
knihu byl a je i můj plán, i když jsem to asi nikdy nikomu neřekl. Už jsem více
méně vymyslel, o čem to bude. A pomocí tady toho blogování se na to rozepisuji.
Když
jsem tak čuměl na ty boží Planety, došlo mi, že tomu mému nápadu na knihu něco
chybí. Házím hlavou nahoru a dolů a říkám si, že ten příběh je úplně debilní. Něco
tam chybí. Nebo přebývá. Asi ta debilita.
Není
to jako v těch románech od velkého spisovatele Philipa K. Dicka. U něho
každý druhý příběh začíná tím, že vybuchnou nějaké atomovky. A to je zajímavé.
V mém příběhu nevybuchují žádný atomo… Ty vole, musí tam vybouchnout na
začátku nějaký atomovky! A pak to bude dobrý. S tím to bude dávat smysl.
Nicméně,
než začnu sepisovat tu knížku do šuplíku, budu se tady po čtvrtcích rozepisovat.
A když mi téma přijde debilní, na začátku článku odpálím nějaké atomovky. Je to
pak zajímavější.
Spirit
song ke článku: Millencolin – Fingers Crossed
And
even though you are a sleeper
well,
to me that's never been a crime
and
after all, well you, yeah you woke up in time
+
So
now you're back on your feet again
now
you're back to compete with men
now
you're back and it took some time
to
get from misery to prime
now
you're back here to chage the world
now
you're back and I say „Go girl!“
+
Je
to strašná hitovka.
Žádné komentáře:
Okomentovat