Plán

Stačilo jenom nějakých 30 hodin přesčasů, trocha stresu a nasrání z toho, že nemám tu fotku. Najednou to tam bylo, článek na blogu. Možná mě taky popohnalo, že v Kalifornii vybouchla atomová bomba.

A to jsem před tím napsal a smazal desítky článků. Dával jsem si termíny, kdy to znovu načnu. Nějak k tomu nedošlo. Rozmluvil jsem si to.

Ale minulý čtvrtek jsem si v práci něco po třetí řekl, že na to kašlu. Půjdu domů a vypíšu se z toho, že mám milion přesčasů, ale žádnou fotku za to. Jasně, věděl jsem, že dělat přesčasy je kravina, ale ten stres, co mě k tomu vedl, byl nepříjemný.

Teď už toho bylo dost. Potřeboval jsem, aby se moje existence manifestovala v něčem, na čem aspoň trochu záleží. Aspoň mně na tom záleží. A mě záleží na mojí blogovací části existence. Snažil jsem se to setřást, ale nedaří se mi to. Nic lepšího nemám než to být blogger. Možná mám nějaká zbytková antidepresiva v šuplíku, ale u nich pár dní trvá, než zaberou.

Také jsem si řekl, že si v sobotu dám fest relax. Že pojedu do Prahy na ty Planety. A když už tam budu, koupím si spoustu té super veganské čokolády, které u nás nemají. A jestli budou mít i nějaké další fancy žrádlo, co znám z popkultury a veganských food blogů a v Bille ho nemají, pořídím si ho taky.

V sobotu večer sedíme v tak zahuleném baru, až mě pálí oči. Asi naposled, co jsem v životě v zahuleném pajzlu, když od května má platit ten zákaz kouření.

Za chvíli mají hrát Planety.

V batohu jsem měl pár tabulek super veganské čokolády a Srirachu. Teď byl čas na postmateriální hodnoty. A ty jsem od Planet dostal.

Vystoupení to bylo super. Ale o to teď úplně nejde.

Za tu dobu, co jsem pořádně nenapsal článek na blog, mě sžíralo, že snad asi úplně všichni, co před lety blogovali, jsou mnohem dál.

Podívejme se třeba na Koubise. Si, ty vole, pamatuju na dobu, kdy neměl ani followery na Twitteru, ani holku a natož aby napsal knihu. A teď nemá akorát tu holku, jak jsem se dočetl z jeho super knihy loni na podzim.

Sepsat knihu byl a je i můj plán, i když jsem to asi nikdy nikomu neřekl. Už jsem více méně vymyslel, o čem to bude. A pomocí tady toho blogování se na to rozepisuji.

Když jsem tak čuměl na ty boží Planety, došlo mi, že tomu mému nápadu na knihu něco chybí. Házím hlavou nahoru a dolů a říkám si, že ten příběh je úplně debilní. Něco tam chybí. Nebo přebývá. Asi ta debilita.

Není to jako v těch románech od velkého spisovatele Philipa K. Dicka. U něho každý druhý příběh začíná tím, že vybuchnou nějaké atomovky. A to je zajímavé. V mém příběhu nevybuchují žádný atomo… Ty vole, musí tam vybouchnout na začátku nějaký atomovky! A pak to bude dobrý. S tím to bude dávat smysl.

Nicméně, než začnu sepisovat tu knížku do šuplíku, budu se tady po čtvrtcích rozepisovat. A když mi téma přijde debilní, na začátku článku odpálím nějaké atomovky. Je to pak zajímavější.

---

Spirit song ke článku: Millencolin – Fingers Crossed

And even though you are a sleeper

well, to me that's never been a crime

and after all, well you, yeah you woke up in time

+

So now you're back on your feet again

now you're back to compete with men

now you're back and it took some time

to get from misery to prime

now you're back here to chage the world

now you're back and I say „Go girl!“

+

Je to strašná hitovka.