čtvrtek 6. dubna 2017

I'm trying, do prdele!

Měla to být má vrcholná fotka na Instagram. Už jsem pro ni měl i vymyšlený popisek - Ta fotka, jak přednáším 50 studentům a studentkám Marketingové komunikace a tyvole neomdlévám a ani nezvracím! #zlolo. Jenomže nějak to nedopadlo...

Když za námi přišla šéfka, že firma pořádá projekt, při němž se budou vysokoškolští studenti školit o PPC kampaních obecně a o systému naší firmy konkrétně, odkývali jsme to naši roli lektorů. S tím, že z našeho regionu - Olomouckého a Zlínského kraje - někdo přihlásí, jsme moc nepočítali. Počítali jsme, že na Univerzitě Palackého není kde brát zájemce o digitální marketing a že Univerzitě Tomáše Bati to nikdo neřekne.

Nakonec to dopadlo tak, že Univerzitě Palackého to nikdo neřekl. Když se jim to Milan snažil říct, nikdo ho neposlouchal. A na Univerzitě Tomáše Bati bylo kde brát, páč tam náš cyklus přednášek pro studenty udělali součást nějakého předmětu. Předmětu, který navštěvuje 50 lidí.

A teď si to představte. Aula narvaná 50 lidmi. To máme 100 soudících očí a teoreticky i 200 palců směřujících dolů, jestli jsou ve Zlíně progresivní a jako áčko cvičí jógu.

To mě vyděsilo, až jsem přišel o hlas a zamrzl na místě. Zrovna v momentě, kdy jsem měl přiznat, že jsme pussy a v panice utéct pryč bydlet do lesů daleko od lidí.

Postavil jsem se k tomu tak nejhrdinněji, jak jsem mohl. Sehnal jsem si odbornou literaturu. Nevím, jestli byla knížka Přednášejte jako na TEDu nejvhodnější volba. Dozvěděl jsem se tam to samé, co na firemním kurzu prezentačních dovedností. Navíc se mi při čtení té knížky a úvahách, že budu za měsíc, vracel nápad o lese bez lidí.

A někdy v té době jsem se na Wikipedii proklikal k heslu o sociálních fobiích a snad podruhé v životě to znělo jako přesně to, co se děje mě. Vždycky to bylo takový „Jo to bych mohl mít… tohle zní povědomě… tak ne, takhle ve sračkách nejsem.“. A teď jsem byl v těch sračkách. Stejně jako před lety s prokrastinací.

Já si dosud myslel, že sociální fobií mezi muži trpí ti, co se nemůžou z nervozity vymočit, když je vedlejší pisoár obsazený. To se mě netýkalo, mě se chce vždycky děsně chcát, když jsem nervózní.

Na nervozitě trochu ubralo, když jsem viděl prezentovat Milana prezentujícího teorii a Jirku školícího zakládání kampaní.

Snažil jsem se natrénovat prezentaci, jen jak to šlo. Měl jsem vyladěnou strukturu. Důsledně jsem protřídil poznámky na pomocný papír si přehledně vypsal záchytné body. Opakoval jsem prezentaci nahlas. S puštěnou časomírou, abych odladil čas a vlezl se do dvou hodin. Pouštěl jsem si Torche a Violent Soho a prezentoval do toho. Vyškrtal jsem spoustu originálních nápadů - že si na začátek prezentace, jak půjdu na pódium, pustím Fugazi, páč všem nejlepším kapelám hrají Fugazi, když jdou na stage.

Ty vole, oční kontakt! Oční kontakt! Budil jsem se v noci strachem, že zase nezvládnu oční kontakt. A pak jsem zase usínal, když jsem se uklidnit, že vlastně ty kids, ročník 96, vlastně budou celou dobu čumět do mobilů nebo do notebooků.

Měl jsem připravený i outfit. Tričko Against Me!. Bez názvu kapely. Jenom obrázek, kde ruce, které zdvihají lebku z krku. Takže jsem nedával na odiv svůj vytříbený hudební vkus nebo tak něco. Moje hrdinka Laura Jane Grace a její příběh mi tak dodával kuráž a bylo tam jenom pro mě. Ostatní si mysleli, že poslouchám metal, nebo že v H&M je nějaká debilní kolekce jakože cool hadrů pro lopaty. Naprosto ideální.

Hodinu před prezentací mi pochodovaly nervy sem a tam a tam a sem. Naštěstí dva roky zkušeností s občasným zvládáním bolesti hlavy z nadměrného čumění do Excelu a stresu nebo z čeho vlastně mě naučily, kdy si dát 2 Valetoly, abych nebyl úplně mimo, když mám s někým mluvit a zároveň mě to ještě trochu oblblo.

15:54 - první záchod. 15:58 - druhý záchod. 16:00 - začátek prezentace.

A jako co si budeme povídat. Poprvé je to vždycky nejhorší. Zapomněl jsem se zaháknout, nebo jak se jmenuje ten trik, abyste měli pevné držení těla a rovný postoj.

Štve mě, že jsem zazdil všechny citáty!

Na začátek jsem chtěl ocitovat A. C. Clarka z předmluvy k 2001: Vesmírné Odysee. Jsem jim v úvodu říkal o tom, že počáteční návrh PPC kampaně je vždy kvalifikovaný odhad. Že po založení musí následovat optimalizace. Že ať je ten návrh kvalifikovanější, „skutečnost, jako vždy, bude mnohem podivnější“.

Také jsem chtěl dissnout Yodu a „Do or do not, there is no try.“. Jakože je to úplná blbost. My, PPC joudové, vždycky testujeme. Pro nás platí památná slova doktora Zelenky.

Řekl bych jim celý příběh – že doktor Zelenka, český člen expedice na Atlantidu v seriálu Stargate: Atlantis, měl v jinak anglicky mluveném seriálu vždycky nějakou českou průpovídku jako legendární "Ježiši, já s těmahle hercema nemůžu dělat." nebo "Slunce. Sluníčko!".

A náš přístup je shrnut v moudrosti doktora Zelenky z momentu, když se ho major Lorne pod nepřátelským útokem ptá, proč ještě nefungují zbraňové systémy jejich vesmírné lodi. On mu odpoví „I'm trying, do prdele!“. To je ta filozofie, kterou se máme řídit. Že i když je kampaň v plamenech a neplní cíle, musíme se snažit.

Já jim to teda řekl, ale bez ilustrace s těmi citáty. A asi trochu zmateně. A dost rychle.

Ale jinak asi dobrý. Asi jsem ze sebe udělal kreténa, ale o to včera nešlo. Poprvé jde o to, aby to proběhlo. To je zas z Nudy v Brně.

Tu fotku nemám, protože Milan. Přestože si vzal svou novou GoPro kameru, kterou si koupil den předem na výpravu do Thajska… Přestože jsem mu dopodrobna vylíčil, jak ho budu mučit, když mě vyfotí nebo natočí… Přesto všechno nezvládl úkol na 100 %.

Vyfotil mě bez lidí! Nacvakal to z druhé řady. Studentky a studenti seděli až od třetí řady. Takže máme fotku, jak stojím na stupínku za katedrou a ukazuju na projektoru prázdným lavicím. Máme video, kde jsem zrovna položil dotaz, a čumím na plátno s prezentací a pak do počítače, namísto na publikum. Máme matro, za které se mi můžete smát, ale důkaz, že jsem tam stál a přednášel lidem, nemáme.

Asi mi tohle svědectví věříte, ale já bych raději tu fotku. Bylo mi jasné, že když o tom napíšu na blogýsek, vyjdu z toho jako pako. S fotkou na Instáči bych byl hrdina a lajk, lajk, lajk a srdceryvné komentáře, že nikdy nikdo nepochyboval, že to jednou někam dotáhnu. Třeba na toho profesionála, kterého se zaujetím poslouchají studenti.

Měl jsem Milanovi říci, že ho umučím jenom v případě, když mě vyfotí s lidmi. Vlastně si za to můžu sám.



PS: #zlolo. Zlolomouc je celebrity couple nickname pro Zlínský a Olomoucký kraj. Pro přátele zkráceně Zlolo. Vymyslel jsem to v dobách, kdy to vypadalo, že by se mohl přihlásit i někdo z Olo a my bychom jim prezentovali zároveň studentům z obou regionů. Chtěl jsem ho aspoň jednou použít. Je úplně super.



Spirit song ke článku: The Menzingers - In Remission

„I hate how I always get nervous every time I try to speak
in front of a big crowd, a pretty girl or the police“

+

„If eveyrone needs a cruth, then I need a wheelchair“

+

podle impozantní analýzy na internetu je to o teroristickém útoku na maraton v Bostonu

Žádné komentáře:

Okomentovat

ShareThis