Měla to být má vrcholná fotka na Instagram. Už jsem pro ni měl
i vymyšlený popisek - Ta fotka, jak
přednáším 50 studentům a studentkám Marketingové komunikace a tyvole neomdlévám
a ani nezvracím! #zlolo. Jenomže nějak to nedopadlo...
Když za námi přišla šéfka, že firma pořádá projekt, při němž
se budou vysokoškolští studenti školit o PPC kampaních obecně a o systému naší
firmy konkrétně, odkývali jsme to naši roli lektorů. S tím, že z našeho regionu
- Olomouckého a Zlínského kraje - někdo přihlásí, jsme moc nepočítali. Počítali
jsme, že na Univerzitě Palackého není kde brát zájemce o digitální marketing a
že Univerzitě Tomáše Bati to nikdo neřekne.
Nakonec to dopadlo tak, že Univerzitě Palackého to nikdo
neřekl. Když se jim to Milan snažil říct, nikdo ho neposlouchal. A na Univerzitě
Tomáše Bati bylo kde brát, páč tam náš cyklus přednášek pro studenty udělali
součást nějakého předmětu. Předmětu, který navštěvuje 50 lidí.
A teď si to představte. Aula narvaná 50 lidmi. To máme 100
soudících očí a teoreticky i 200 palců směřujících dolů, jestli jsou ve Zlíně
progresivní a jako áčko cvičí jógu.
To mě vyděsilo, až jsem přišel o hlas a zamrzl na místě.
Zrovna v momentě, kdy jsem měl přiznat, že jsme pussy a v panice utéct pryč
bydlet do lesů daleko od lidí.
Postavil jsem se k tomu tak nejhrdinněji, jak jsem mohl.
Sehnal jsem si odbornou literaturu. Nevím, jestli byla knížka Přednášejte jako na TEDu nejvhodnější
volba. Dozvěděl jsem se tam to samé, co na firemním kurzu prezentačních
dovedností. Navíc se mi při čtení té knížky a úvahách, že budu za měsíc, vracel
nápad o lese bez lidí.
A někdy v té době jsem se na Wikipedii proklikal k heslu o sociálních
fobiích a snad podruhé v životě to znělo jako přesně to, co se děje mě. Vždycky
to bylo takový „Jo to bych mohl mít… tohle zní povědomě… tak ne,
takhle ve sračkách nejsem.“. A teď jsem byl v těch sračkách. Stejně jako před lety s
prokrastinací.
Já si dosud myslel, že sociální fobií mezi muži trpí ti, co se
nemůžou z nervozity vymočit, když je vedlejší pisoár obsazený. To se mě
netýkalo, mě se chce vždycky děsně chcát, když jsem nervózní.
Na nervozitě trochu ubralo, když jsem viděl prezentovat Milana
prezentujícího teorii a Jirku školícího zakládání kampaní.
Snažil jsem se natrénovat prezentaci, jen jak to šlo. Měl jsem
vyladěnou strukturu. Důsledně jsem protřídil poznámky na pomocný papír si přehledně vypsal záchytné body.
Opakoval jsem prezentaci nahlas. S puštěnou časomírou, abych odladil čas a vlezl
se do dvou hodin. Pouštěl jsem si Torche a Violent Soho a prezentoval do toho. Vyškrtal jsem spoustu originálních nápadů - že si na začátek
prezentace, jak půjdu na pódium, pustím Fugazi, páč všem nejlepším kapelám
hrají Fugazi, když jdou na stage.
Ty vole, oční kontakt! Oční kontakt! Budil jsem se v noci
strachem, že zase nezvládnu oční kontakt. A pak jsem zase usínal, když jsem se
uklidnit, že vlastně ty kids, ročník 96, vlastně budou celou dobu čumět do
mobilů nebo do notebooků.
Měl jsem připravený i outfit. Tričko Against Me!. Bez názvu
kapely. Jenom obrázek, kde ruce, které zdvihají lebku z krku. Takže jsem
nedával na odiv svůj vytříbený hudební vkus nebo tak něco. Moje hrdinka Laura
Jane Grace a její příběh mi tak dodával kuráž a bylo tam jenom pro mě.
Ostatní si mysleli, že poslouchám metal, nebo že v H&M je nějaká debilní
kolekce jakože cool hadrů pro lopaty. Naprosto ideální.
Hodinu před prezentací mi pochodovaly nervy sem a tam a tam a
sem. Naštěstí dva roky zkušeností s občasným zvládáním bolesti hlavy z
nadměrného čumění do Excelu a stresu nebo z čeho vlastně mě naučily, kdy si dát
2 Valetoly, abych nebyl úplně mimo, když mám s někým mluvit a zároveň mě to
ještě trochu oblblo.
15:54 - první záchod. 15:58 - druhý záchod. 16:00 - začátek
prezentace.
A jako co si budeme povídat. Poprvé je to vždycky nejhorší. Zapomněl
jsem se zaháknout, nebo jak se jmenuje ten trik, abyste měli pevné držení těla
a rovný postoj.
Štve mě, že jsem zazdil všechny citáty!
Na začátek jsem chtěl ocitovat A. C. Clarka z předmluvy k 2001: Vesmírné Odysee. Jsem jim v úvodu
říkal o tom, že počáteční návrh PPC kampaně je vždy kvalifikovaný odhad. Že po
založení musí následovat optimalizace. Že ať je ten návrh kvalifikovanější, „skutečnost,
jako vždy, bude mnohem podivnější“.
Také jsem chtěl dissnout Yodu a „Do or do not, there is no
try.“. Jakože je to úplná blbost. My, PPC joudové, vždycky testujeme. Pro nás
platí památná slova doktora Zelenky.
Řekl bych jim celý příběh – že doktor Zelenka, český člen
expedice na Atlantidu v seriálu Stargate:
Atlantis, měl v jinak anglicky mluveném seriálu vždycky nějakou českou
průpovídku jako legendární "Ježiši, já s těmahle hercema nemůžu
dělat." nebo "Slunce. Sluníčko!".
A náš přístup je shrnut v moudrosti doktora Zelenky z momentu,
když se ho major Lorne pod nepřátelským útokem ptá, proč ještě nefungují
zbraňové systémy jejich vesmírné lodi. On mu odpoví „I'm trying, do prdele!“. To je ta filozofie, kterou se máme řídit. Že i když je kampaň v
plamenech a neplní cíle, musíme se snažit.
Já jim to teda řekl, ale bez ilustrace s těmi citáty. A asi
trochu zmateně. A dost rychle.
Ale jinak asi dobrý. Asi jsem ze sebe udělal kreténa, ale o to
včera nešlo. Poprvé jde o to, aby to proběhlo. To je zas z Nudy v Brně.
Tu fotku nemám, protože Milan. Přestože si vzal svou novou
GoPro kameru, kterou si koupil den předem na výpravu do Thajska… Přestože jsem
mu dopodrobna vylíčil, jak ho budu mučit, když mě vyfotí nebo natočí… Přesto
všechno nezvládl úkol na 100 %.
Vyfotil mě bez lidí! Nacvakal to z druhé řady. Studentky a
studenti seděli až od třetí řady. Takže máme fotku, jak stojím na stupínku za
katedrou a ukazuju na projektoru prázdným lavicím. Máme video, kde jsem zrovna
položil dotaz, a čumím na plátno s prezentací a pak do počítače, namísto na
publikum. Máme matro, za které se mi můžete smát, ale důkaz, že jsem tam stál a
přednášel lidem, nemáme.
Asi mi tohle svědectví věříte, ale já bych raději tu fotku.
Bylo mi jasné, že když o tom napíšu na blogýsek, vyjdu z toho jako pako. S
fotkou na Instáči bych byl hrdina a lajk, lajk, lajk a srdceryvné komentáře, že
nikdy nikdo nepochyboval, že to jednou někam dotáhnu. Třeba na toho
profesionála, kterého se zaujetím poslouchají studenti.
Měl jsem Milanovi říci, že ho umučím jenom v případě, když mě
vyfotí s lidmi. Vlastně si za to můžu sám.
PS: #zlolo. Zlolomouc je celebrity couple nickname pro Zlínský
a Olomoucký kraj. Pro přátele zkráceně Zlolo. Vymyslel jsem to v dobách, kdy to
vypadalo, že by se mohl přihlásit i někdo z Olo a my bychom jim prezentovali
zároveň studentům z obou regionů. Chtěl jsem ho aspoň jednou použít. Je úplně
super.
Spirit song ke článku: The Menzingers - In Remission
„I hate how I always get nervous every time I try to speak
in front of a big crowd, a pretty girl or the police“
+
„If eveyrone needs a cruth, then I need a wheelchair“
+
podle impozantní analýzy na internetu je to o teroristickém
útoku na maraton v Bostonu
Žádné komentáře:
Okomentovat