Marian Jurečka mi změnil život

„Mrdky zasraný, ty vole!“ přetnul jsem do té doby meditativní přípravu nedělního oběda ve stejný moment jako mnoho neděl před tím a mnoho neděl po té – v prvních minutách Partie na Primě.

Jurečka s Kováčikem zrovna hejtovali zahraniční řetězce supermarketů, které mají dvojí marže pro české a zahraniční producenty. Ti čeští je mají nižší. A to není fér. Pak padne ještě něco o tom, že zahraniční řetězce zpravidla více ojebávají zaměstnance.

A to už jsem byl fest rozezlen, páč to už bylo moc nehezkých věcí, co tady předvádí ty řetězce. Jako jediná rozumná odveta mi přišlo pochcat kliku od místního Alberta, Billy a Globusu. Jenomže Albert s Billou mají dveře na fotobuňku a Globus otočný vchod. Takže nic. Ale pak Jurečka říká, že by bylo fajn, kdyby lidi vedle ceny toho žrádla, co kupují, řešili i to kde ho kupují a kdo jej vyrábí. A že je fajn podpořit ty domácí.

To je sice taková přizdisráčská, veskrze lidovecká, varianta odvety. Ne silácká, ale klidnosilácká. Fuj, ty vole, ale něco na tom je. Pochcat kliku by bylo lepší. Řekl jsem si, že teda jo, že budu nakupovat u našich. A začnu s tím hned v pondělí. V Ternu. To mám skoro po cestě z práce domů.

„Mrdka zasraná, ty vole!“ přetnul jsem svůj myšlenkový pochod, protože o chvíli později již Kováčik vysvětluje, jak to KSČM myslela s tím zatočením s příživníky.

A tak je to po každé. Vlastně vůbec nedává smysl, proč se na tu Partii dívám. Jako vím to. Čekám, kdy se tam objeví jeden fenomén, na který jsem navázal jednu činnost. Ale o tom si řekneme někdy jindy. Ten fenomén se tam stejně nikdy neobjevuje a já si tím kazím akorát svoji relaxaci u vaření.

V sobotu si vždycky vyberu nějaký full time buržoá recept a nakoupím postmateriální přísady.

Při bedlivém sledování lidí, co kdysi hodně mluvili o postmateriálních hodnotách, jsem zjistil, o co u těch postmateriálních hodnot jde. Je to v podstatě o tom, že spotřebováváte fajnovější matroš. True story.

Tím over buržoá obědem balancuji stravovací mizérii ze zbytku týdne. Jelikož jedu v tom veganství, po zbytek týdne nejsou žádné velké rock'n'rolly. Spíš malé rock’n’rolly a pomazánky.

Nicméně, pondělí následující po rozhořčení jdu do Terna. U vchodu vlála vedle vlajky s logem obchodu česká vlajka. To naznačovalo, že jsem na správném místě pro splnění vlastenecké povinnosti.

Trochu mě děsila možnost, že tam budou mít kulový. Je to malinkaté. Ale vždycky můžu skočit vedle do Tesca. Že jo, Britové s tím brexitem možná teď budou potřebovat každou kačku. Ve výsledku to bude ještě sociálnější podnik než kopat za naše maloobchodní řetězce se smysluplnými maržemi pro domácí výrobce potravin.

„Mrdko zasraná, ty vole!“ přetnu proud myšlenek o mezinárodní pomoci Velké Británii skrz předražený sojový jogurt. V Ternu ho měli totiž levnější. Nejen ho. Ale snad úplně všechny veganské sračičky. Rostilná fejková mléka, sojové imitace salámů, pomazánky, bombusky, i ty fajnový džusy z německými názvy a nápisy "vegan". Tohle je levnější o čtvrtinu, tadyto o třetinu a támhleto asi o 40 % než v Albertu/Bille/Globusu/DMku/všude jinde. Oni to prodávají bez bio, eko, a veganských přirážek nebo co. To vědět dřív, mohl jsem ušetřit strašných peněz.

To se mi vůbec nechce věřit, že s těmito cenami dodavatele neohulují na maržích. To by spíš měli, když je to o tolik levnější, že ano.

Ale i kdyby nakupování v Ternu neznamenalo vlasteneckou povinnost, dost se mi uleví. V sobotu mě občas při výběru nedělního oběda dostihne rozhodovací paralýza a občas vyrážím nakupovat na neděli pozdě.

Připadám jako megazmrd před pokladními. Lezu tam pozdě v sobotu večer a kupuju tam předražené kraviny ze sóji, bio fazole, eko cukr. Když to začnu skládat na pokladně na pás, vyskočí mi v hlavě ta scéna z nadcházející revoluce.

Ta, jak vylezu z baráku s rudým praporem a spolu s ostatními soudruhy pěji Internacionálu. Jelikož ji ale pěji falešně, všichni se na mě obrátí, aby viděli, kdo to kazí. Crew z místní Billy odhalí, že to prasí ten buržoust, co si k nim do krámu nakráčí před zavíračkou a nakupí předražené postmateriální matro. A pak mi dají přes hubu.

To se s crew z Terna asi nestane. Tam to není tak předražené. Skoro nic jiného v tom krámě taky nemají. Vždyť je to malinkaté. A kupují to tam skoro všichni.

Nicméně, chtěl bych poděkovat Marianu Jurečkovi, že mi pomohl ušetřit nějaké prachy a strachy. Opravdu si toho vážím.

Opomeňme teď fakt, že jsme vůbec to, co říkal, nikde neověřoval, jestli si třeba to nelichotivé počínání zahraničních řetězců nevycucal z prstu. To by se vlastně mělo, že jo.

Takže jsem dost možná sedl na nějaké nepodložené kecy v rámci populistické předvolební kampaně. Jurečka mi řekl, kdo je nepřítel a jak si na něho dát majzla.

Není tedy moc rozdíl mezi mnou a kolegou, který na mnohá volání Miloše a dalších borců pořídil na uprchlíky bouchačku, druhou bouchačku, co se víc hodí na každodenní nošení, brokovnici, mrtě doplňků a příslušenství, a teď by chtěl i ten poloautomat než je Evropská unie zakáže.

Může mě utěšovat, že mě to nestálo několik desítek tisíc, ale měsíčně budu tak dvě kila v plusu. A navíc je teď otázka, jestli ty dvě kila v plusu budu, protože je ušetřím, nebo protože nakoupím víc žrádla za stejné peníze a přiberu.

---

Spirit song ke článku: The Interrupters – She Got Arrested

She got arrested

For shooting down her men

U. S. marshals

Caught her outside of Spokane

+

She said

I’d do it again

Do it again

Do it again

Yeah, do it again

+

Je to článek o tom, že jdu do obchodu. Takže to ani moc není spirit song. Spíš dávám hity.

Plán

Stačilo jenom nějakých 30 hodin přesčasů, trocha stresu a nasrání z toho, že nemám tu fotku. Najednou to tam bylo, článek na blogu. Možná mě taky popohnalo, že v Kalifornii vybouchla atomová bomba.

A to jsem před tím napsal a smazal desítky článků. Dával jsem si termíny, kdy to znovu načnu. Nějak k tomu nedošlo. Rozmluvil jsem si to.

Ale minulý čtvrtek jsem si v práci něco po třetí řekl, že na to kašlu. Půjdu domů a vypíšu se z toho, že mám milion přesčasů, ale žádnou fotku za to. Jasně, věděl jsem, že dělat přesčasy je kravina, ale ten stres, co mě k tomu vedl, byl nepříjemný.

Teď už toho bylo dost. Potřeboval jsem, aby se moje existence manifestovala v něčem, na čem aspoň trochu záleží. Aspoň mně na tom záleží. A mě záleží na mojí blogovací části existence. Snažil jsem se to setřást, ale nedaří se mi to. Nic lepšího nemám než to být blogger. Možná mám nějaká zbytková antidepresiva v šuplíku, ale u nich pár dní trvá, než zaberou.

Také jsem si řekl, že si v sobotu dám fest relax. Že pojedu do Prahy na ty Planety. A když už tam budu, koupím si spoustu té super veganské čokolády, které u nás nemají. A jestli budou mít i nějaké další fancy žrádlo, co znám z popkultury a veganských food blogů a v Bille ho nemají, pořídím si ho taky.

V sobotu večer sedíme v tak zahuleném baru, až mě pálí oči. Asi naposled, co jsem v životě v zahuleném pajzlu, když od května má platit ten zákaz kouření.

Za chvíli mají hrát Planety.

V batohu jsem měl pár tabulek super veganské čokolády a Srirachu. Teď byl čas na postmateriální hodnoty. A ty jsem od Planet dostal.

Vystoupení to bylo super. Ale o to teď úplně nejde.

Za tu dobu, co jsem pořádně nenapsal článek na blog, mě sžíralo, že snad asi úplně všichni, co před lety blogovali, jsou mnohem dál.

Podívejme se třeba na Koubise. Si, ty vole, pamatuju na dobu, kdy neměl ani followery na Twitteru, ani holku a natož aby napsal knihu. A teď nemá akorát tu holku, jak jsem se dočetl z jeho super knihy loni na podzim.

Sepsat knihu byl a je i můj plán, i když jsem to asi nikdy nikomu neřekl. Už jsem více méně vymyslel, o čem to bude. A pomocí tady toho blogování se na to rozepisuji.

Když jsem tak čuměl na ty boží Planety, došlo mi, že tomu mému nápadu na knihu něco chybí. Házím hlavou nahoru a dolů a říkám si, že ten příběh je úplně debilní. Něco tam chybí. Nebo přebývá. Asi ta debilita.

Není to jako v těch románech od velkého spisovatele Philipa K. Dicka. U něho každý druhý příběh začíná tím, že vybuchnou nějaké atomovky. A to je zajímavé. V mém příběhu nevybuchují žádný atomo… Ty vole, musí tam vybouchnout na začátku nějaký atomovky! A pak to bude dobrý. S tím to bude dávat smysl.

Nicméně, než začnu sepisovat tu knížku do šuplíku, budu se tady po čtvrtcích rozepisovat. A když mi téma přijde debilní, na začátku článku odpálím nějaké atomovky. Je to pak zajímavější.

---

Spirit song ke článku: Millencolin – Fingers Crossed

And even though you are a sleeper

well, to me that's never been a crime

and after all, well you, yeah you woke up in time

+

So now you're back on your feet again

now you're back to compete with men

now you're back and it took some time

to get from misery to prime

now you're back here to chage the world

now you're back and I say „Go girl!“

+

Je to strašná hitovka.

I'm trying, do prdele!

Měla to být má vrcholná fotka na Instagram. Už jsem pro ni měl i vymyšlený popisek - Ta fotka, jak přednáším 50 studentům a studentkám Marketingové komunikace a tyvole neomdlévám a ani nezvracím! #zlolo. Jenomže nějak to nedopadlo...

Když za námi přišla šéfka, že firma pořádá projekt, při němž se budou vysokoškolští studenti školit o PPC kampaních obecně a o systému naší firmy konkrétně, odkývali jsme to naši roli lektorů. S tím, že z našeho regionu - Olomouckého a Zlínského kraje - někdo přihlásí, jsme moc nepočítali. Počítali jsme, že na Univerzitě Palackého není kde brát zájemce o digitální marketing a že Univerzitě Tomáše Bati to nikdo neřekne.

Nakonec to dopadlo tak, že Univerzitě Palackého to nikdo neřekl. Když se jim to Milan snažil říct, nikdo ho neposlouchal. A na Univerzitě Tomáše Bati bylo kde brát, páč tam náš cyklus přednášek pro studenty udělali součást nějakého předmětu. Předmětu, který navštěvuje 50 lidí.

A teď si to představte. Aula narvaná 50 lidmi. To máme 100 soudících očí a teoreticky i 200 palců směřujících dolů, jestli jsou ve Zlíně progresivní a jako áčko cvičí jógu.

To mě vyděsilo, až jsem přišel o hlas a zamrzl na místě. Zrovna v momentě, kdy jsem měl přiznat, že jsme pussy a v panice utéct pryč bydlet do lesů daleko od lidí.

Postavil jsem se k tomu tak nejhrdinněji, jak jsem mohl. Sehnal jsem si odbornou literaturu. Nevím, jestli byla knížka Přednášejte jako na TEDu nejvhodnější volba. Dozvěděl jsem se tam to samé, co na firemním kurzu prezentačních dovedností. Navíc se mi při čtení té knížky a úvahách, že budu za měsíc, vracel nápad o lese bez lidí.

A někdy v té době jsem se na Wikipedii proklikal k heslu o sociálních fobiích a snad podruhé v životě to znělo jako přesně to, co se děje mě. Vždycky to bylo takový „Jo to bych mohl mít… tohle zní povědomě… tak ne, takhle ve sračkách nejsem.“. A teď jsem byl v těch sračkách. Stejně jako před lety s prokrastinací.

Já si dosud myslel, že sociální fobií mezi muži trpí ti, co se nemůžou z nervozity vymočit, když je vedlejší pisoár obsazený. To se mě netýkalo, mě se chce vždycky děsně chcát, když jsem nervózní.

Na nervozitě trochu ubralo, když jsem viděl prezentovat Milana prezentujícího teorii a Jirku školícího zakládání kampaní.

Snažil jsem se natrénovat prezentaci, jen jak to šlo. Měl jsem vyladěnou strukturu. Důsledně jsem protřídil poznámky na pomocný papír si přehledně vypsal záchytné body. Opakoval jsem prezentaci nahlas. S puštěnou časomírou, abych odladil čas a vlezl se do dvou hodin. Pouštěl jsem si Torche a Violent Soho a prezentoval do toho. Vyškrtal jsem spoustu originálních nápadů - že si na začátek prezentace, jak půjdu na pódium, pustím Fugazi, páč všem nejlepším kapelám hrají Fugazi, když jdou na stage.

Ty vole, oční kontakt! Oční kontakt! Budil jsem se v noci strachem, že zase nezvládnu oční kontakt. A pak jsem zase usínal, když jsem se uklidnit, že vlastně ty kids, ročník 96, vlastně budou celou dobu čumět do mobilů nebo do notebooků.

Měl jsem připravený i outfit. Tričko Against Me!. Bez názvu kapely. Jenom obrázek, kde ruce, které zdvihají lebku z krku. Takže jsem nedával na odiv svůj vytříbený hudební vkus nebo tak něco. Moje hrdinka Laura Jane Grace a její příběh mi tak dodával kuráž a bylo tam jenom pro mě. Ostatní si mysleli, že poslouchám metal, nebo že v H&M je nějaká debilní kolekce jakože cool hadrů pro lopaty. Naprosto ideální.

Hodinu před prezentací mi pochodovaly nervy sem a tam a tam a sem. Naštěstí dva roky zkušeností s občasným zvládáním bolesti hlavy z nadměrného čumění do Excelu a stresu nebo z čeho vlastně mě naučily, kdy si dát 2 Valetoly, abych nebyl úplně mimo, když mám s někým mluvit a zároveň mě to ještě trochu oblblo.

15:54 - první záchod. 15:58 - druhý záchod. 16:00 - začátek prezentace.

A jako co si budeme povídat. Poprvé je to vždycky nejhorší. Zapomněl jsem se zaháknout, nebo jak se jmenuje ten trik, abyste měli pevné držení těla a rovný postoj.

Štve mě, že jsem zazdil všechny citáty!

Na začátek jsem chtěl ocitovat A. C. Clarka z předmluvy k 2001: Vesmírné Odysee. Jsem jim v úvodu říkal o tom, že počáteční návrh PPC kampaně je vždy kvalifikovaný odhad. Že po založení musí následovat optimalizace. Že ať je ten návrh kvalifikovanější, „skutečnost, jako vždy, bude mnohem podivnější“.

Také jsem chtěl dissnout Yodu a „Do or do not, there is no try.“. Jakože je to úplná blbost. My, PPC joudové, vždycky testujeme. Pro nás platí památná slova doktora Zelenky.

Řekl bych jim celý příběh – že doktor Zelenka, český člen expedice na Atlantidu v seriálu Stargate: Atlantis, měl v jinak anglicky mluveném seriálu vždycky nějakou českou průpovídku jako legendární "Ježiši, já s těmahle hercema nemůžu dělat." nebo "Slunce. Sluníčko!".

A náš přístup je shrnut v moudrosti doktora Zelenky z momentu, když se ho major Lorne pod nepřátelským útokem ptá, proč ještě nefungují zbraňové systémy jejich vesmírné lodi. On mu odpoví „I'm trying, do prdele!“. To je ta filozofie, kterou se máme řídit. Že i když je kampaň v plamenech a neplní cíle, musíme se snažit.

Já jim to teda řekl, ale bez ilustrace s těmi citáty. A asi trochu zmateně. A dost rychle.

Ale jinak asi dobrý. Asi jsem ze sebe udělal kreténa, ale o to včera nešlo. Poprvé jde o to, aby to proběhlo. To je zas z Nudy v Brně.

Tu fotku nemám, protože Milan. Přestože si vzal svou novou GoPro kameru, kterou si koupil den předem na výpravu do Thajska… Přestože jsem mu dopodrobna vylíčil, jak ho budu mučit, když mě vyfotí nebo natočí… Přesto všechno nezvládl úkol na 100 %.

Vyfotil mě bez lidí! Nacvakal to z druhé řady. Studentky a studenti seděli až od třetí řady. Takže máme fotku, jak stojím na stupínku za katedrou a ukazuju na projektoru prázdným lavicím. Máme video, kde jsem zrovna položil dotaz, a čumím na plátno s prezentací a pak do počítače, namísto na publikum. Máme matro, za které se mi můžete smát, ale důkaz, že jsem tam stál a přednášel lidem, nemáme.

Asi mi tohle svědectví věříte, ale já bych raději tu fotku. Bylo mi jasné, že když o tom napíšu na blogýsek, vyjdu z toho jako pako. S fotkou na Instáči bych byl hrdina a lajk, lajk, lajk a srdceryvné komentáře, že nikdy nikdo nepochyboval, že to jednou někam dotáhnu. Třeba na toho profesionála, kterého se zaujetím poslouchají studenti.

Měl jsem Milanovi říci, že ho umučím jenom v případě, když mě vyfotí s lidmi. Vlastně si za to můžu sám.

PS: #zlolo. Zlolomouc je celebrity couple nickname pro Zlínský a Olomoucký kraj. Pro přátele zkráceně Zlolo. Vymyslel jsem to v dobách, kdy to vypadalo, že by se mohl přihlásit i někdo z Olo a my bychom jim prezentovali zároveň studentům z obou regionů. Chtěl jsem ho aspoň jednou použít. Je úplně super.

---

Spirit song ke článku: The Menzingers - In Remission

„I hate how I always get nervous every time I try to speak

in front of a big crowd, a pretty girl or the police“

+

„If eveyrone needs a cruth, then I need a wheelchair“

+

podle impozantní analýzy na internetu je to o teroristickém útoku na maraton v Bostonu