„Já si myslím, že se nám Milan
to týmu bude hodit. Přijde mi, že má hranici humoru trochu dál než ty. Jakože
nic ve zlým, ale ty se tváříš vždycky tak pohoršeně, když se vytasím s nějakou
dementní sprosťárničkou.“
„Ondřeji, ty vole, ale já s tím
nemám problém. Akorát tě vždycky umravňuju. Musíš si uvědomit, že v kanclu
nejsme jenom my dva, ale taky jedna těhotná a druhá silně věřící. Ty sedíš na
druhou stranu a nevidíš ty pozdvižený obočí, když do jedné věty nacpeš Ježíše,
nacisty a šukání ovcí.“
„Ajotyvole, to mi nedošlo.“
V jednom z dávných příspěvků
jsem ospravedlnil zanedbávání blogu tím, že všechny fóry říkám v práci kolegovi.
Jenomže se zdá, že přeci jen to nebude to nejlepší prostředí, kde podávat fail
report a prezentovat hypotézy o velikostech penisů významných diktátorů.
A tak jsem toho zanechal. A
můžu vám říct jedno – je to peklo. Třeba dnes, při třetím pokračování naší
kancelářské tradice veganských pátků.
Ty fungují tak, že ve čtvrtek
vždycky brečím tak dlouho, až se někdo slituje a objedná si se mnou na další
den jídlo z místního rozvozu veganských obědů. Tentokrát se mi podařilo na
veggie burger přemluvit tu kolegyni, která je věřící. Díky bohu za půst a
neznalost dostatku bezmasých receptů, které by pokryly celý půst, u poctivých
denně vyvařujících hospodyněk a hospodářů!
„To je tak velký. To se mi
nevleze do pusy.“ zahájila patnáctiminutovou palbu dvojsmyslných prohlášení. Já
po celý oběd jen přihlížel a mlčky se uvnitř užíral tím, že nově nalezené mravy
mi brání zakřičet „That’s what she said!“.
Takže vážení a vážené, teď už
nemám kde jinde sekat humusy než na blogýsku.
Ostatně to bylo v proroctví,
že jo. Bylo tam, že Jirka půjde nahoru, do sitcomu přibydou nové postavy, zhroutí
se klenba a pošesté zatleskám mimo rytmus. A to všechno se vyplnilo nebo se
jako vyplněné dá interpretovat.
Teď je myslím čas na to, aby se
vyplnilo i ta pasáž: „Mezi dvěma momenty, kdy se Ondřej bude po dlouhé době
cítit na živu, bude mít v práci takovou nálož, že si pořádně neodpočine
ani po nocích. Bude úplně jedno, když bude místo spánku blogovat. A tak učiní…
Jo, a taky se vykašle na to, napsat českou verzi hitu Ramones Bonzo Goes to Bitburg s názvem Miloš jde na Albertov.“
Tak jo no, ale ten Miloš mě mrzí…
Jsem pevně přesvědčen, že ten
první moment, kdy jsem se po dlouhé době měl cítit na živu, proběhl, když The
Wonder Years tehdy v únoru hráli A Song
for Patsy Cline. Tímto bych vám chtěl tu písničku doporučit.
