Triumfální návrat na almost mater

Naposledy, když jsem tady byl na jaře 2013. Po dlouhém boji jsem podlehl metastazovanému failingu a rozhodl se ukončit studium na vysoké škole. Ze studijního oddělení jsem se se štepmplem college dropouta vymotal kanalizací z prostor univerzity, aby mě nikdo neviděl.

Od té doby jsem v pohybu okolo univerzity využíval výhradně kanály. Že jo, při tom exitu jsem se v nich naučil orientovat a navíc jsem se styděl, aby mě nikdo z uni neviděl.

Až do dnešního návratu. Popravdě triumfálního. Bylo to jak v té scéně, kdy skoro absolvent akademie Jediů Darth Vader, machruje na bývalého učitele Obi Wana Kenobiho. „Když jsem vás opouštěl, byl jsem učedník. Nyní jsem mistr.“ „Je mi z tebe zle, Vadere!“

A já to viděl podobně, když jsem tehdy plahočil z univerzity kanály, byl jsem nedostudované poster child for absolute failure. Dneska jsem na výplatní pásce viděl, že mám lehce nadprůměrnou mzdu. A když vezeme v úvahu, že tu průměrnou mzdu a výš bere jenom třetina lidí a já počítám průměrnou mzdu za celou ČR, tak jsem v kraji s jednou z nejnižších průměrných mezd, ještě větší buržoá.

Světlou stranu síly jsem samozřejmě zradil někde po cestě. Bylo to samý levičáctví, veganství, hipízáctví, rušení peněz… No a, dneska jsem připravoval kampaň na kožené doplňky obleků pro lovce a myslivce. Trojnásobná zrada.

Není tedy divu, že svoje lidství musím vykupovat trvalými příkazy na účty tří neziskovek zachraňujících svět. Darth Vader na tom byl podobně, že jo. Byl hajzl do poslední chvíle, ale bez jeho příspěvků do Fondu ochrany Ewoků, by ti méďové vymřeli a Impérium nepadlo…

Každopádně dneska jsem se pompézně vrátil hlavním vchodem – bránou do Zbrojnice, takže ten návrat měl fakt styl. Akorát teda místo nějakého mého bývalého učitele jsem měl, díky Síle, schůzku s gentlemanem z oddělením vnějších vztahů.

A naposled, kdy jsme se s ním viděli, pouštěl muziky v místním studentském klubu. Pamatuju si tehdy, že jsem za ním naváty došel s prosíkem. „Héééj volééé, ty Kaiser Chiefs a Arctic Monkeys jsi zahrál dobře. Máš tam, prosimtě, nějaký Enter Shikari?“ „Co?“ „Enter Shikari.“ „To neznám.“ „Tak zahraj, prosimtě, Song 2 od Blurů.“ „Jasně.“ „Díky.“

A teď jsme na to plynule navázali. „Dobrý den, tady je moje vizitka.“ „Těší mě, tady máte moji.“. Takže skoro úplně jako Ben a Vader. Ale asi mám ve smlouvě něco o tom, že o těchto věcech mám držet hubu, takže to berte jako fikci. Dík.

---

Zítra vám řeknu tu historku o tom, jak jsem letos dvakrát projel tleskání na Sorry You’re Not… Nebo jak se mi vysmála ta kočka, když jsem na Bolt Tower v Dolní oblasti Vítkovice překonával svůj strach z výšek. Nebo o svojí ranní cestě do práce...

Kažodpádně, do té doby párkrát protočte Song 2 od Blurů v podání Hadouken! Pamatujete, jak s tím totálně rozsekali Rock for People 2009? To bylo v dobách, kdy jsem se většinu času cítil na živu. Ne jak dneska, kdy žiji jen při poslechu starých dobrých hitů.