Poprvé jsem bowling začal hrát
ve větších dávkách v prváku na vysoké. Každý pátek jsem se po obědě
vykašlal na přednášky Filozofie přírody a šel se Sherifem zdokonalovat umění
striků, sparů a agresivních žlabů za studentské ceny. Tehdy, v roce 2008,
jsem jednou nahrál 230 bodů.
Bylo to díky tomu, že veškerou
svou pověrčivost jsem směřoval do rituálu přezpívání před každým hodem. Zpíval
jsem si klasickou hymnu Franco
Un-American od NOFX. Konkrétně jsem si prospěvoval tu přezpívačku, jíž
dissovali George W. Bushe při živých vystoupeních.
Přísahám, že u všech nejlepších
bowlingových výkonů jsem si prozpěvoval: „We all know George Bush is an imbecile.
He loves Dick, but hates homosexual. We’re sick and tired of the embarrassment.
The whole wide world want us to get a better president.“
Ve druháku jsme v hraní nepokračovali.
Znovu jsem začal hrát až teď o
prázdninách.
S drahým kolegou Jiřím
jsme přemýšleli, na co vyflákáme všechny ty benefity od našeho zaměstnavatele.
Rozhodli jsme se, že to propálíme na středečních večerech bowlingu a anglické
konverzace. A tak jsme tedy začali chodit hrát. A já si znovu začal přezpívávat
památnou hitovku.
Akorát už moc nefungovala. Není
se moc co divit. George W. Bush už prezident dávno není. A ke konci se to chýlí
i tomu better presidentovi, co přišel po něm. Potřeboval jsem novou písničku.
Chvíli jsme sice žil v naději, že by se síla té přezpívačky mohla příští
rok vrátit, kdyby se Jebu Bushovi podařilo pokračovat v rodinné tradici,
ale nemám čas, ty vole, čekat rok, kdyby náhodou něco. Něco uhrát by se mi
hodilo už letos.
A pak to přišlo. Zase jsem
celou hodinku hry zkoušel různé písničky. Žádná však neměla požadovaný efekt.
Pak jsem si zkusil kousíček posledního hitu z nového alba post-hardcoristů
Senses Fail. „I carried the weight in the only way I knew. I want to be alive!“
Strike. Tak jsem chvíli pokračoval a nahrál jsem nejlepší výsledek této dekády –
187 bodů.
Jenomže nebylo vůbec jisté,
jestli kouzlo této písničky vydrží. Posledních pár střed jsem hrál úplně
strašně. Všichni říkali, že je to v hlavě. Že se moc snažím. A ať na to
kašlu. A ať se bavím. A já jim říkal, ať mi dají pokoj. A já už myslel, že
kouzlo písničky bylo dočasné. Mělo se to rozčísnout při dnešním tréninku. Kdyby
pokračovala mizérie, moc písničky by byla pryč.
A mizérie pokračovala. První
hru jsem nahrál úplný kulový. Pak mi došlo, že ta hitovka není jenom agresivní
náser, ale má i klidné pasáže, kde člověk sám sebe přijímá. A tak jsem si
zazpíval i něco pomalejšího a nasázel tam druhý nejlepší výsledek této dekády,
i když to hraní pořád nebylo ideální. „I’m still scared but I’ve got courage to
be more vulnerable and one day free.“
Každopádně Senses Fail na
začátku října hráli poprvé v České republice. Bylo to super. Jestli máte
stroj času, doporučuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat