Islámskej stát posranej

Teroristický útok v Paříži se mě dotknul. Především ta jatka v hudebním klubu. Na týden mě to odstavilo od blogování a od všeho. Chození na koncerty je věc, kterou dělám pořád. Nevím, co to o mě vypovídá, ale zasáhlo mě to víc než jiné teroristické útoky.

Teroristi by mě zasáhli více snad jen, kdyby chodili barák od baráku a stříleli lidi, co jsou doma a nudí se. To je asi jediná činnost, kterou dělám častěji, procítěněji a s větším zápalem než chození na muziku.

Díky týdenní odstávce, jsem prošvihl všechny možné způsoby, jak se vyjádřit a v souvislosti s teroristickými útoky označit za piču někoho, kdo s tím nemá nic společného, především:

• Muslimy a muslimky obecně, uprchlíky a uprchlice konkrétně
• Přátele a přítelkyně nacionálního socialismu, občany a občanky antiislámského státu
• Sluníčkáře, sluníčkářky a ty, co říkají, že to není o islámu, ale o lidech
• Lidi, co se bojí teroristů
• Ty, co nebrečeli, když 150 lidí povraždili den před tím někde jinde
• Ty, co označují jedny či druhé výše uvedené, za piče

Projel jsem celý týden piety, kdy po sobě všichni navzájem házeli vlastní výkaly jak znuděné opice v ZOO a házeli by je po sobě i tak, ale útok v Paříži posloužil minulý týden jako záminka.

Sakra, teď to vypadá, jako bych ten festival sraček ukončoval nějakým morálnějším postojem, než vystřihli ostatní. Jakože všichni jste piče a nemáte si co vyčítat.

Ale nebojte se, není to tak. Mám vlastní sračku, kterou chci hodit na něco, na co bych jí hodil i tak, ale teroristický útok v Paříži mi poslouží jako záminka. A sice chci ten výkal hodit na univerzum. Někdy se tomu říká i vesmír, prozřetelnost, kosmos, příroda, prostě to šméčko po velkém třesku. Každý tomu říká jinak, já to posledních pár dní nenazývám jinak než piča. A sdělím vám proč. A sdělím vám to takovým způsobem, že vám bude líto, že za největší piču ohledně Paříže označili nějakého antiislamistu či antiislamistku a ne mě.

Pravděpodobně jste si už odvodili nebo vystalkovali, že momentálně pracuji na pozici PPC jouda. Jestli jste si neodvodili a nevíte, co to to PPC je, tak vězte, PPC jsou v podstatě takový ty první tři výsledky ve vyhledávačích, u kterých je napsáno reklama.

A taky takový to, jak ti tehdy nevyšel ten pětiletý vztah. Jak jsi všude na internetu viděla ty reklamy na zásnubní prsteny a výlet do Benátek. Čekala jsi, že budou zásnuby, jelikož ty reklamy přece znamenají, že to někdo na tom počítači před tím hledal a kdo to taky mohl být, že jo. Ale nic nepřišlo. Ani prsten. Ani romantika na gondolách. Akorát ten rozhovor o tom, jak teda ten vztah vidí. A rozchod, páč to neviděl na gondoly ani na prstýnky.

No a to je částí PPC a částí to, že jsem se v noci vloupal k vám do kvartýru a na kompu prošel pár stránek s důsledným remarketingem. Promiň, nebylo to osobní, akorát jsem tehdy hodně sjížděl Klub rváčů a tohle byl můj příspěvek k rozsévání globálního chaosu v rámci Projektu Mayhem.

Každopádně, při práci PPC joudy spravuji kampaně, které jsou mému srdci blízko – e-shop s badass globusy nebo e-shop se super stavebnicemi. Mám na starosti i kampaně, které jsou trošičku v rozporu s mou popracovní morálkou.

Snažím se samozřejmě i u těchto kampaní. Možná i mnohem víc než u ostatních. Musíte do toho jít na plno, protože když už si zrazujete sami sebe, musí to stát za to. Pečlivě připravíte kampaň a zároveň si důsledně připravíte argumenty, proč je vaše konání morálně ospravedlnitelné.

Univerzum to dost dobře ví. Ví, že jste zrádce. A dá vám to pěkně sežrat. V mém případě k tomu využívá Islámský stát.

Abych ale nemluvil takhle obecně… Většina těch punishmentů od universa se týká toho, že jedu v tom veganství. A to se občas stane, že máte udělat kampaň na nějaké opravdu kvalitní uzeniny nebo na doplňky pro lovce. A to není úplně véčko friendly zboží, že jo.

Opakuje se to podle stejného vzorce. Máte udělat kampaň. Potřebujeme posílit brand awareness, takže bude obsahovka textem i bannerem. Nasázíte to tam zleva zprava na všechno tematicky spřízněné. Dále očekáváte spokojeného klienta a pár prozvracených nocí z toho, jaká jste zrádná svině.

Vezměme si třeba ty doplňky pro lovce a střelce, které jsem zmiňoval v minulém článku. Takže to nastavíte. Pár dní pohoda, jazz a přemítání nad tím, co musí vegan policie na práci, když vás ještě nesebrala. A pak jdou kokoti z Islámského státu vraždit. A vezmou si bouchačky. A jdou v pátek.

A vy jste šokovaní. Až do doby, kdy vám klient pošle mail s print screenem jeho banneru na kvalitní doplňky pro střelce u zprávy o teroristickém útoku. Jakože rozumí, že to nebyl záměr, že to bylo to pronásledování, ale jestli bych to nemohl nějak pořešit, aby se to nezobrazovalo.

Jdete to pořešit. Zjistíte, že to nebyl remarketing, ale to, že jste spektakulárně dojebali, páč se ten banner kontextově zobrazil na všech zpravodajských webech asi u všech zpráv o útocích.

To univerzum nemělo moc práce. V podstatě se jenom dívalo, jak si dávám vlastňák.

Ale třeba na jaře, kdy jsem dělal kampaň na kvalitní uzeniny, jsem největší piča nebyl já, ale univerzum. A novináři. A novinářky. Jako mír, láska a svoboda tisku, ale psát články „Popraven obřím sekáčkem na maso! Řezníci z ISIS popravovali jako v hororu“… Za prvé, prasíte ty, co vás skrz tu reklamu platí. Za druhé, pieta. Teda naopak. Za prvé, pieta.

Inu, když na tím přemýšlím, tak můj žebříček pičství ve vztahu k útokům v Paříži a ISIS celkově:

1. ISIS

2. Já

3. Univerzum

4. Mrdky mediální

Omlouvám se všem, co se neumístili.

---

Zítra vám řeknu tu vtipnou historku, jak jsem failnul ohledně vánočního večírku.

A když už jsme u nevhodného kontextu, mohli byste protočit deset let starou hitovku Die Romantic od Aiden.

Na internetech jsem se dozvěděl, že tahle kapela, kterou jsem sjížděl dva týdny v roce 2006 a jedno odpoledne v roce 2010, končí. A to tak jak se sluší a patří – vydali se na rozlučkové turné a finální desku dali ke stažení zdarma. Takže čest i jejich památce.

Triumfální návrat na almost mater

Naposledy, když jsem tady byl na jaře 2013. Po dlouhém boji jsem podlehl metastazovanému failingu a rozhodl se ukončit studium na vysoké škole. Ze studijního oddělení jsem se se štepmplem college dropouta vymotal kanalizací z prostor univerzity, aby mě nikdo neviděl.

Od té doby jsem v pohybu okolo univerzity využíval výhradně kanály. Že jo, při tom exitu jsem se v nich naučil orientovat a navíc jsem se styděl, aby mě nikdo z uni neviděl.

Až do dnešního návratu. Popravdě triumfálního. Bylo to jak v té scéně, kdy skoro absolvent akademie Jediů Darth Vader, machruje na bývalého učitele Obi Wana Kenobiho. „Když jsem vás opouštěl, byl jsem učedník. Nyní jsem mistr.“ „Je mi z tebe zle, Vadere!“

A já to viděl podobně, když jsem tehdy plahočil z univerzity kanály, byl jsem nedostudované poster child for absolute failure. Dneska jsem na výplatní pásce viděl, že mám lehce nadprůměrnou mzdu. A když vezeme v úvahu, že tu průměrnou mzdu a výš bere jenom třetina lidí a já počítám průměrnou mzdu za celou ČR, tak jsem v kraji s jednou z nejnižších průměrných mezd, ještě větší buržoá.

Světlou stranu síly jsem samozřejmě zradil někde po cestě. Bylo to samý levičáctví, veganství, hipízáctví, rušení peněz… No a, dneska jsem připravoval kampaň na kožené doplňky obleků pro lovce a myslivce. Trojnásobná zrada.

Není tedy divu, že svoje lidství musím vykupovat trvalými příkazy na účty tří neziskovek zachraňujících svět. Darth Vader na tom byl podobně, že jo. Byl hajzl do poslední chvíle, ale bez jeho příspěvků do Fondu ochrany Ewoků, by ti méďové vymřeli a Impérium nepadlo…

Každopádně dneska jsem se pompézně vrátil hlavním vchodem – bránou do Zbrojnice, takže ten návrat měl fakt styl. Akorát teda místo nějakého mého bývalého učitele jsem měl, díky Síle, schůzku s gentlemanem z oddělením vnějších vztahů.

A naposled, kdy jsme se s ním viděli, pouštěl muziky v místním studentském klubu. Pamatuju si tehdy, že jsem za ním naváty došel s prosíkem. „Héééj volééé, ty Kaiser Chiefs a Arctic Monkeys jsi zahrál dobře. Máš tam, prosimtě, nějaký Enter Shikari?“ „Co?“ „Enter Shikari.“ „To neznám.“ „Tak zahraj, prosimtě, Song 2 od Blurů.“ „Jasně.“ „Díky.“

A teď jsme na to plynule navázali. „Dobrý den, tady je moje vizitka.“ „Těší mě, tady máte moji.“. Takže skoro úplně jako Ben a Vader. Ale asi mám ve smlouvě něco o tom, že o těchto věcech mám držet hubu, takže to berte jako fikci. Dík.

---

Zítra vám řeknu tu historku o tom, jak jsem letos dvakrát projel tleskání na Sorry You’re Not… Nebo jak se mi vysmála ta kočka, když jsem na Bolt Tower v Dolní oblasti Vítkovice překonával svůj strach z výšek. Nebo o svojí ranní cestě do práce...

Kažodpádně, do té doby párkrát protočte Song 2 od Blurů v podání Hadouken! Pamatujete, jak s tím totálně rozsekali Rock for People 2009? To bylo v dobách, kdy jsem se většinu času cítil na živu. Ne jak dneska, kdy žiji jen při poslechu starých dobrých hitů.

Jak ČSSD může udržet pozici vládního blba

Současné rozložení vládních postů nám ukazuje, proč je důležitá široká členská základna pro získání kvalitních osobností na nejvyšší politické příčky. Jen strana s více než 20 000 členy a členkami dodá tak silné osobnosti, že i ve vládě, v níž je ANO, bez problémů obsadila pozici:

• vládního blba (Marcel Chládek, posléze Milan Chovanec. Oba za umělecký dojem.)
• vládního hovada (Milan Chovanec. Za Bělou, v níž důsledně popírá svobodu, spravedlnost a solidaritu, což byly hodnoty ještě před volbami pro ČSSD stěžejní.)
• vládního paka (Lubomír Zaorálek. Za to, že po letech boje proti americkému radaru považuje mávání bouchačkám jako událost, která pomohla rodinám v neděli strávit příjemný čas.)
• vládní pussy (Jiří Dienstbier. Za to, že jako ministr pro lidská práva neřve a nekope, ale že spíše zase kandiduje na prezidenta a nezvyšuje hlas, aby mu nepopadaly preference.)

Musíte uznat, že to jsou důležité posty. A Andreje Babiše dělá vše proto, aby tyto posty obsadili jeho talenti. Že jo, ministerstvo financí je jen půlka vlády. Zbytek jsou výše uvedené posty. Babiš o ně tvrdě bojuje. Obzvláště sociální demokraté a demokratky na pozici vládního blba či blbky jsou pod tvrdou palbou. Chládka sundal. Chovanec první pokus o likvidaci ustál.

Já se Babišovi nedivím. Milan Chovanec je fest borec, který bez problémů zvládá obě funkce. Nebojím se říci, že vedle kapely Ortel je to nejdůležitější artikl, jež Plzeň, toho času Hlavní evropské město pokleslé kultury, dala Evropě, aby se měla z čeho poblít.

Ovšem ČSSD tam má dost frajerů a frajerek, co by to také zvládli. Milan Chovanec zbytečně vystavuje stranu riziku ztráty dvou důležitých postů. Co kdyby se mu v krku vzpříčila nějaká kostelecká uzenina a exitoval. Za týdenního vakua, co by ČSSD nedržela zásadní posty, by tam místo nich dělali ostudu kluci a holky od Babiše.

Mohli by třeba vykopnout Sobotku, z Chovance udělat premiéra a jako ministra vnitra/vládního blba vzít Stanislava Humla. Jeho policejní kariéra byla solidní, konspirační teorie uhozené a polemika s čistotností Petry Kvitové ne zcela gentlemanská.

Panečku, tandem Chovanec-Huml… To by byl takový dream team, že by Babiš uznal limity svých talentů. Sklidil by řepku a příští rok by už nezasel. Namísto politických ambicí by se přestěhoval do Anglie a koupil by si nějaký fotbalový mančaft.

---

Již brzy vám sdělím šťastnou zprávu o velkém vyznamenání pro Olomouc. Obávám se ale, že zítra to ještě nebude. Zítra se pravděpodobně dozvíte o tom, čím mě Peky praštil.

Mám mu v plánu s ním probrat, jestli je při doporučování nových zajímavých muzik užitečnější on jako DJ vysokoškolského rádia nebo personalizovaný výběr doporučené hudby Discover Weekly na Spotify.

Spotify mi nedávno doporučilo tady tuhle overvypalovačku Peninsula od „proč jste mi nich neřekli dřív“ Dinosaur Pile-Up. Peky na můj vkus pouští moc Queens of the Stone Age. Mám tedy obavu, že bych mohl říct něco, co by mi otevřelo dveře k závratné kariéře u socanů, třeba nějakou pičovinu.

Výlet do Zlínského kraje

Naše regionální pobočka neobhospodařuje pouze oblast střední Moravy, jak by se podle jejího umístění v Olomouci mohlo zdát, ale celý region NUTS Střední Morava – čili celý Olomoucký i Zlínský kraj.

Jednou za měsíc či dva se vydám na výlet do Zlínského kraje na schůzky s klienty a klientkami. Ve Zlínském kraji jsou lidi strašně pracovití, takže naši největší klienti a klientky jsou zpravidla odtud. A zpravidla to nejsou žádní blbci a blbky, takže je fajn mít výsledky.

V Uherském Brodu, Starém Městě, kam mě plán výletu měl dovést, jsem ještě nebyl. A jako správný dropout filmové vědy jsem nebyl nikdy ani v Uherském Hradišti. Inu, těšil jsem se. Zvláště, když výsledky kampaní navštěvovaných klientů a klientek byly v cajku. Akutní nebezpečí utržení hlavy jako na jaře v pneuservisu nebo o prázdninách v Beskydech mi nehrozilo.

Ani mi nevadil ten dementní smog, co se snesl na celý region NUTS Střední Morava. Díval jsem se na něj pozitivně.

V Olomouci mi smog posloužil jako výmluva, proč jsem namísto do autobusu číslo 12 vlezl do autobusu číslo 21, kvůli čemuž mi málem ujel vlak. Nemusím to tedy brát jako intelektuální selhání a vyvozovat z toho důsledky.

Dokonce i po cestě do Starého Města mě výhled na smog nijak nevadil. Vezl jsem se fungl novým InterPanterem, takže jsem čekoval interiér a žhavil Wi-Fi.

Smog začal být otravný v momentě, kdy jsem mohl vidět nějaká nová místa. Ale zase jsem se mohl soustředit na sledování fenoménu, který je rozšířený především na Uherskobrodsku. A sice, jejich zvláštní pojetí ice breakeru.

My přijdeme s nějakými trapnými vtípky o tom, že jsme tam skoro v mlze netrefili. Oni odpovědí dotazem, z něhož lze vyčíst „Ondřeji, vy jste docela čurák a darmožrout, že?“ jako třeba „Ondřeji, vy jste docela kokot a budižkničemu, že?“. Takže to není ice breaker jakože na prolomení ledů, ale ice breaker ve smyslu, že ten led se rozteče z toho, jak si budete chladit hlavu, abyste si o prdeli jenom něco mysleli a neřekli to.

Ale já byl na výletu. Mě rozhodit nemohli, ani kdybych neměl problémy se sebeúctou a neodpověděl jim „Ano, jsem.“. Zvláště, když jsem dosáhl životního úspěchu v šipkách proti klukům na naší zlínské mikro pobočce.

Představte si, že poprvé jsem jako poražený nemusel vařit kávu a umývat kávovar. Jako poražený jsem jenom vařil kávy. Já vím je to neuvěřitelné, ale když jsem šáhl na ten kávovar, tak nic nezačalo blikat. Ani kontrolka na doplnění vody. Ani ta na doplnění zrnek. Ani ta na vysypání bordelu. Ani ta na vylití odkapané vody. Ani ta na odpuštění vody z té věci, co nevím na co je. Hell yeah!

Postupem dne se smog začal ztrácet. Když jsme se dostali na Hostýnsko, šlo už krásně vidět na Hostýnek. To bylo obzvláště super, protože tam to znám zpaměti. Tam jsem jako děcko byl na výletě milionkrát.

Ale jako spoko. Stejně spoko jako nový hit od našich australských miláčků Violent Soho. Zdá se, že nový matroš bude stejně dobrý jako matroš z Hungry Ghost.

Zítra vám za soustavného navážení se do ministra vnitra Milana Chovance sdělím, proč je důležité, aby politické strany měly širokou členskou základnu. Nebojte, Babiš tam taky bude...

Take the anthems bowling

Poprvé jsem bowling začal hrát ve větších dávkách v prváku na vysoké. Každý pátek jsem se po obědě vykašlal na přednášky Filozofie přírody a šel se Sherifem zdokonalovat umění striků, sparů a agresivních žlabů za studentské ceny. Tehdy, v roce 2008, jsem jednou nahrál 230 bodů.

Bylo to díky tomu, že veškerou svou pověrčivost jsem směřoval do rituálu přezpívání před každým hodem. Zpíval jsem si klasickou hymnu Franco Un-American od NOFX. Konkrétně jsem si prospěvoval tu přezpívačku, jíž dissovali George W. Bushe při živých vystoupeních.

Přísahám, že u všech nejlepších bowlingových výkonů jsem si prozpěvoval: „We all know George Bush is an imbecile. He loves Dick, but hates homosexual. We’re sick and tired of the embarrassment. The whole wide world want us to get a better president.“

Ve druháku jsme v hraní nepokračovali.

Znovu jsem začal hrát až teď o prázdninách.

S drahým kolegou Jiřím jsme přemýšleli, na co vyflákáme všechny ty benefity od našeho zaměstnavatele. Rozhodli jsme se, že to propálíme na středečních večerech bowlingu a anglické konverzace. A tak jsme tedy začali chodit hrát. A já si znovu začal přezpívávat památnou hitovku.

Akorát už moc nefungovala. Není se moc co divit. George W. Bush už prezident dávno není. A ke konci se to chýlí i tomu better presidentovi, co přišel po něm. Potřeboval jsem novou písničku. Chvíli jsme sice žil v naději, že by se síla té přezpívačky mohla příští rok vrátit, kdyby se Jebu Bushovi podařilo pokračovat v rodinné tradici, ale nemám čas, ty vole, čekat rok, kdyby náhodou něco. Něco uhrát by se mi hodilo už letos.

A pak to přišlo. Zase jsem celou hodinku hry zkoušel různé písničky. Žádná však neměla požadovaný efekt. Pak jsem si zkusil kousíček posledního hitu z nového alba post-hardcoristů Senses Fail. „I carried the weight in the only way I knew. I want to be alive!“ Strike. Tak jsem chvíli pokračoval a nahrál jsem nejlepší výsledek této dekády – 187 bodů.

Jenomže nebylo vůbec jisté, jestli kouzlo této písničky vydrží. Posledních pár střed jsem hrál úplně strašně. Všichni říkali, že je to v hlavě. Že se moc snažím. A ať na to kašlu. A ať se bavím. A já jim říkal, ať mi dají pokoj. A já už myslel, že kouzlo písničky bylo dočasné. Mělo se to rozčísnout při dnešním tréninku. Kdyby pokračovala mizérie, moc písničky by byla pryč.

A mizérie pokračovala. První hru jsem nahrál úplný kulový. Pak mi došlo, že ta hitovka není jenom agresivní náser, ale má i klidné pasáže, kde člověk sám sebe přijímá. A tak jsem si zazpíval i něco pomalejšího a nasázel tam druhý nejlepší výsledek této dekády, i když to hraní pořád nebylo ideální. „I’m still scared but I’ve got courage to be more vulnerable and one day free.“

Každopádně Senses Fail na začátku října hráli poprvé v České republice. Bylo to super. Jestli máte stroj času, doporučuju.

Stáčet Loštickou limonádu

Dneska mě napadl obstojný podnikatelský záměr. Obstojný je, protože není originální. Je to sprostý obšleh. A dementní. Samozřejmě.

Co si budeme povídat. Limonády stáčí každý. Osobně mám za to, že je to tak populární činnost díky tomu, že v ní nemůžete být nejhorší na světě. Můžete do toho ládovat anýz, šípek nebo vyrábět kolu s příchutí kávy. Nikdy to nebude nejhorší. Nejhorší je Fanta. Je to totiž nacistická limonáda.

Když je poslední místo bezkonkurenčně zabrané, člověk může opravdu tvořit a nesvazovat se konvencemi a nároky na poživatelnost. A proto jsem vymyslel svoji limonádu. Cesta k ní však nebyla snadná.

Určitě všichni znáte pizzu Margherita. To je ta pizza, jak je na ní kulový a akorát něco zeleného. Proto ji taky nikdo nikdy nejedl. Až si jednoho dne v Mexiku řekli, že Margheritu zachrání odvozeným nápojem. A vymysleli Margaritu. To je to pití, jak je v něm kulový a na něm akorát něco zeleného. A byl to světový úspěch. Bylo konečně k tomu humáči, co pít. Díky tomuto spárování si od té doby Margheritu 2-3 lidé objednali.

A to samé mě napadlo provést s další hnusnou pizzou. Tentokráte Loštickou pizzou. To je ta, jak jsou v ní tvarůžky, a je hnusná. Udělám z ní hit tím, že k ní budu podávat tematické pití – Loštickou limonádu postavenou na stejném principu. Budou v ní tvarůžky a bude hnusná. Bude to taky hit jako blázen.

Myslím, že ani s tímhle vynálezem nacisty podstřelit nemůžu.

Tímto jsem chtěl říct, že potřeba pokusit se resuscitovat pravidelné blogování mě neopustila ani v tomto čtvrtletí. Ta Loštická limonáda je metafora. Jakože to není originální a ani moc dobrý a v podstatě je to sprostá kopírka, ale pořád lepší než internetová psaníčka přátel nacionálního socialismu.

Loštická limonáda je něco jako ta mrkvičková zmrzlina z toho vtipu, jak králíček pořád dolízá za zmrzlinářkou, že chce mrkvičkovou zmrzlinu. A jednou, když se králíček zase ptá na mrkvičkovou zmrzlinu, jde kolem Láďa Hruška. Ho tato příhoda inspiruje k jedné rubrice Televizních novin.

Sakra, na tu Mrkvičkovou zmrzlinu jsem to měl nastřelit… No nic. Chtěl jsem napsat, že teďka jsem byl v pátek na koncertě Anti-Flag. A oni vždycky publikum motivují k tomu, aby to pořádně roztočili opakováním památného citátu: „Dance like there’s nobody watching. Love like you’ll never be hurt. Sing like there’s nobody listning.“. Já dodávám: „Invent soft drinks like there’s a nazi soft drink!“.

Tím jsem chtěl říct, že je na čase zase chvíli blogovat aka stáčet Loštickou limonádu jako o život a zabalit to těsně než získám momentum a čtenáře a bude se to dát číst, ale už nemám důvod se toho bát, protože mě jistí přátelé nacionálního socialismu. Jakože dokud jsou tu přátelé nacionálního socialismu, nemusím se bát, že jsem největší kretén. Asi to jsem chtěl říct.

Zítra vám napíšu o tom, jestli jsem našel svou novou bowlingovou písničku nebo ne. Mám podezření, že ano, ale potvrdí se to až při zítřejším bowlingovém tréninku.

Do té doby sjíždějte novou hitovku od našich dávných přátel Bloc Party, kteří se 29. ledna vracejí se svou pátou deskou Hymns.