čtvrtek 27. srpna 2015

Don’t call it a Fluf revival

Asi nebudu schopný napsat něco jiného, než se svěřím s tímto příběhem.

Loňského podzimu jsem se seznámil s jedním fascinujícím faktem. A sice, že z 3 000 látek nebo kolik je jich v cigaretách, jich pár působí i antidepresivně. A tak se sem tam stane, že když kuřák či kuřačka přestane kouřit, jeho či její odvykání je doplněno o další rozměr. Další rozměr utrpení.

Aspoň něco takového jsem se dočetl na internetech, když jsem zjišťoval, co může být důvodem, proč většinu mého daydreamingu zabírá představa, jak si vrážím obří nůž do zápěstí pravé ruky. A jelikož jsem 5. září 2014 v 17:03 náhodou přestal kouřit, zdálo se to mě i paní doktorce jako logické vysvětlení mé několikaměsíční odstávky spoka.

Díky zázrakům farmaceutického průmyslu nazývaných lidmi, co se dívají na svět pozitivně prospokotika a těmi co negativně antidepresiva, už to není tak hrozné.

Taky tomu pomohlo pár spirituálních cest (nebo náhražek spirituálních cest pro bezvěrce, víte jak to myslím…), na něž jsem se vypravil:

Vydal jsem se zkouknout jatka, ve kterých Kurt Vonnegut a Billy Pilgrim na konci druhé světové války přežili bombardování Drážďan. Byla to regulérní pilgrimage, páč z první díky tomu zešílel a stal se mým nejoblíbenějším spisovatelem, a druhý hlavní postavou jeho stěžejního díla. Tam to bylo boží.

Jel jsem na Expo do Milána zjistit, která země je nejlépe připravena na zombie apokalypsu. Je to Izrael. Ovšem přežití konce světa nemůže být čistě na jistotu. Musí mít taky trochu styl. Proto já osobně budu přežívat zombie apo v Surinamu nebo Laosu. To bylo super.

Taky jsem viděl nějaké své oblíbené kapely, ale to si nechám na populární článek „Co jsem dělal o prázdninách“. To taky pomohlo.

Ale za to, že není tak hrozné, musím nejvíce poděkovat přátelům. Každým dnem je jich víc a víc – přátelé nukleárního holokaustu, přátelé sociální exkluze, přátelé nacionální socialismu a dalších šajzů. Na ně se můžu spolehnout, že i když to chvílemi vypadá dobře, oni mi ochotně připomenou, že svět je do háje. Nejpozitivnější rating, který mu můžu dát je „není to tak hrozné, ale stejně to jde do sraček“. Pauzička mezi dobami temna.

Dobrá zpráva je, že tohle období má super soundtrack – muziku kapel škatulkovaných jako emo revival. I když vlastně ono se tomu nemá říkat emo revival.


Každopádně zkusím toho napsat trochu víc teďka. Když už to není tak hrozné. Ale neříkejte tomu Fluf revival.

ShareThis