Asi nebudu schopný napsat něco
jiného, než se svěřím s tímto příběhem.
Loňského podzimu jsem se
seznámil s jedním fascinujícím faktem. A sice, že z 3 000 látek
nebo kolik je jich v cigaretách, jich pár působí i antidepresivně. A tak
se sem tam stane, že když kuřák či kuřačka přestane kouřit, jeho či její
odvykání je doplněno o další rozměr. Další rozměr utrpení.
Aspoň něco takového jsem se
dočetl na internetech, když jsem zjišťoval, co může být důvodem, proč většinu
mého daydreamingu zabírá představa, jak si vrážím obří nůž do zápěstí pravé
ruky. A jelikož jsem 5. září 2014 v 17:03 náhodou přestal kouřit, zdálo se
to mě i paní doktorce jako logické vysvětlení mé několikaměsíční odstávky
spoka.
Díky zázrakům farmaceutického
průmyslu nazývaných lidmi, co se dívají na svět pozitivně prospokotika a těmi
co negativně antidepresiva, už to není tak hrozné.
Taky tomu pomohlo pár
spirituálních cest (nebo náhražek spirituálních cest pro bezvěrce, víte jak to
myslím…), na něž jsem se vypravil:
Vydal jsem se zkouknout jatka,
ve kterých Kurt Vonnegut a Billy Pilgrim na konci druhé světové války přežili
bombardování Drážďan. Byla to regulérní pilgrimage, páč z první díky tomu
zešílel a stal se mým nejoblíbenějším spisovatelem, a druhý hlavní postavou
jeho stěžejního díla. Tam to bylo boží.
Jel jsem na Expo do Milána
zjistit, která země je nejlépe připravena na zombie apokalypsu. Je to Izrael.
Ovšem přežití konce světa nemůže být čistě na jistotu. Musí mít taky trochu
styl. Proto já osobně budu přežívat zombie apo v Surinamu nebo Laosu.
To bylo super.
Taky jsem viděl nějaké své
oblíbené kapely, ale to si nechám na populární článek „Co jsem dělal o
prázdninách“. To taky pomohlo.
Ale za to, že není tak hrozné,
musím nejvíce poděkovat přátelům. Každým dnem je jich víc a víc – přátelé nukleárního
holokaustu, přátelé sociální exkluze, přátelé nacionální socialismu a dalších
šajzů. Na ně se můžu spolehnout, že i když to chvílemi vypadá dobře, oni mi
ochotně připomenou, že svět je do háje. Nejpozitivnější rating, který mu můžu
dát je „není to tak hrozné, ale stejně to jde do sraček“. Pauzička mezi dobami
temna.
Dobrá zpráva je, že tohle
období má super soundtrack – muziku kapel škatulkovaných jako emo revival. I
když vlastně ono se tomu nemá říkat emo revival.
Každopádně zkusím toho napsat
trochu víc teďka. Když už to není tak hrozné. Ale neříkejte tomu Fluf revival.
