čtvrtek 19. února 2015

Full time Brno

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a občas vedou přes Brno.

Osud. Bůh. Nový zaměstnavatel. Ať už o tom, že teď budu pár týdnů zevlit v Brně, rozhodl kdokoliv, je mi jasné, co tím sledoval. Hybateli šlo o to, abych začal být něco platný ve věci moravského separatismu. Má plán. A já v něm hraji tu roli, že kopu za samostatnou Moravu.

I kdybych chtěl, dosud jsem byl jako moravský separatista naprosto nepoužitelný. Jako pro nezávislou Moravu bych jakože byl, ale taky bych při dělení republiky nechtěl skončit ve stejné části s Brnem. S Brnem mám trochu komplikovaný vztah. Vesměs Brnem opovrhuji v celé jeho totalitě. Jenomže to se teď změní. Hybatel mě vyslal do Brna, abychom s ním uzavřel staré rozepře. Abych si uvědomil, že ta nenávist je akorát potlačená láska. Mám na to pět týdnů.

První poznatky jsou vesměs pozitivní. Od svého prozatímního pracovního stolu mám super výhled na nejvyšší budovu České republiky. Kancelář stojí na jednoznačně nejvíc badass náměstí na světě – na Londýnském náměstí. O Londýnském náměstí by se dalo básnit dlouho, ale jeho architektonickou genialitu je třeba vidět. Inu:

Londýnské náměstí v Brně > Vítězné náměstí v Praze

Jelikož chci být již brzy hrdý moravský separatista, negativní věci, kterými mě Brno uvítalo, si sám pro sebe omluvím. Nebylo by to totiž pořádně fér. Když čtrnáct dní pobýváte ve čtyřhvězdičkovém hotelu s vlastní lanovkou v samém centru Prahy, penzion kousek od krematoria v Brně, to ve srovnání prostě prohraje.

Prohrál by to, i kdyby pokojská služba ve čtyřhvězdě každý den nenačechrala polštáře, nepřestala peřiny a na odmotané části toaletního papíru neposkládala origami, zatímco v penzionu se návštěva pokojové služby projevuje stáhnutým topením. A ani ty další věci se nedají pořádně počítat. Když ve čtyřhvězdě byl jako čtení ke snídani připraven Financial Times, i jinak důstojný standard – jeden výtisk Mladé fronty bez sportovní sekce, kterou si četl vrchní – by vypadal blbě.

Ale jako jinak v pohodě. Jsem si ty tzv. Brněnské kapky, jež mi slibovaly místní kolegyně, představoval o dost horší.

Go Morava, teda!

čtvrtek 12. února 2015

Give NATO a chance

Jak se vyostřuje konflikt mezi Západem a Ruskem, čím dál tím víc lidí se hlásí k jedné či druhé straně. Moc to nesleduju, ale i já jsem se zamyslel, na čí stranu bych se přidal, kdybych si musel vybrat mezi Putinem a antlanticismem.

Že jo, jsem pro ten multipolární svět a OSN. Chci silnou a sebevědomou mezinárodní organizaci. Chci ji zreformovanou. Chci, aby v Radě bezpečnosti zasedaly jenom státy, které nemají vlastní armádu a řeší tak vlastní problémy jako lidi.

Ovšem, kdybych si musel vybrat mezi Ruskem a USA s EU, to je jiná. Já pořád nevím. Nevím, jestli bych se k Amíkům přihlásil zpěvem hymny prezidenta Spojených států Hail to the Chief, hymnou Connecticutu Yankee Doodle nebo hymnou Konfederace I Wish I Was in Dixie. Rád bych tomu přihlášení dal styl, kdyby k tomu došlo, a to nejde jinak než hymnou, že ano.

USA a Západ je jednoznačná volba. Je úplně jasné, že budoucí prezident či prezidentka USA ukončí impérium, přestane šmírovat celý svět a postaví se na stranu míru. Chelsea Manning dostane Kongresovou medaili cti a Edward Snowden s Julianem Assangem ocení Prezidentskými medailemi svobody. Atlanticisté, to budou ti hodní. O kilo, že to tak bude!

Přestože ruská propaganda nám neustále podstrkává nepříjemnou pravdu, že Spojené státy už od svého vzniku v jednom kuse válčí a v současnosti mají vojenské základny po celé světě, jsou četníci, militaristi a imperialisti, nic moc to v současné konfrontaci s Ruskem neznamená. Nechci moc bonzovat, ale byl to Putin, kdo s novou studenou válkou začal. Byl to on, kdo zavelel „Havoc“ a vypustil psy války.

A to s těmi psy války nemyslím obrazně. On to fakt udělal. V roce 2007 pustil z vodítka svou fenu Koni při setkání s Angelou Merkelovou, která se psů bojí. Zastrašovací taktika Vladimira Vladimiroviče však nevyšla, Angela se nepodělala. Ukázala mu, kdo je boss a kdo by měl zapracovat na své kágébácké představě o gentlemanství.

„...bude v těchto končinách mocnářským hlasem vraždu hlásati i pustí feny války ze smeček...“

Na straně západu jsem také z toho důvodu, že zásadní atlantická organizace NATO, byť je to pořád Neofašistická a teroristická organizace, udělala pro mír ve střední Evropě hodně. Podívejme se na příkladu naší armády. Když Československo bylo součástí tábora míru a byla tedy vyzbrojena do mírových časů, bylo v lidové armádě přes 200 000 vojáků připravených ohulit imperialisty pomocí více než 600 letadel, 100 bojových vrtulníků, tisíců tanků a obrněných vozidel a další techniky.

V současnosti, kdy je Česká republika součástí Severoatlantické aliance válečných štváčů, psychopatů a přátel nukleárního holocaustu, jsou její početní síly takové, že když se nějaký voják obzvláště vyznamená, není problém ho odměnit pochvalou před nastoupenou armádou.

Přestože armáda je mnohem tenčí, obranyschopnost České republiky je stejná, jako byla kdysi obranyschopnost Československa. Na generálním štábu v Moskvě mají v analýze plánů na válku v Evropě u ČR totožnou poznámku, co měli v Pentagonu u ČSSR – „Až do Aše postupujeme bez odporu.“.

Zároveň i takto štíhlá armáda je schopná dosáhnout i našich závazků vůči spojencům. Všichni tak nějak tušíme, že kdyby na to došlo, Česká republika bezpodmínečně kapituluje. Naše vlády s tím naštěstí počítaly a tak armádu průběžně vybavovaly nepoužitelnou vojenskou technikou. Dost dobře věděly, že dobyvatel by naši techniku použil k útoku na další Evropskou zemi, na jednoho z našich spojenců. A s těmi Pandury, které se dají použít akorát jako vozová hradba, a CASAmi, které kvůli časté dopravě koní Převalského do Mongolska nechutně smrdí, Poláky prostě neuděláš.

Atlanticisti dělají na míru průběžně. Že já vůl byl tehdy proti tomu americkému radaru v Brdech… Česká republika by díky falešnému pocitu bezpečí odzbrojit ještě více, kdyby tady ta základna byla. Mohli bychom pak bez problémů zasedat v té mé vysněné Radě bezpečnosti OSN.

Když nad tím tak přemýšlím, tak bych se asi k USA a západu přihlásil zpěvem I Wish I Was in Dixie – hymnu amerického Jihu, který prohrál občanskou válku. Že jo, je to loser anthem a ty já nejraději.

čtvrtek 5. února 2015

Překvapující

Déle než rok se stravuji bez potravin živočišného původu. Všichni okolo mě si zvykli. I ti nejodolnější, jinak zpravidla agresivní vědečtí ateisté, opustili učení pana faráře, že ryba se o půstu, a tedy i při veganství, jíst může. Život je to poklidný a téměř bez překvapení. Jediná otravná součást toho být vegan spočívá v tom, že se mě pořád někdo ptá na to, kde beru bílkoviny. To mě štve hlavně proto, že to sám nevím.

Pořád mě na však na veganství dovede něco překvapit – třeba to, jak mě lidé jako vegana vnímají.

Typická situace: Hlad vás donutí se najíst. To, že do skoro všeho cpou mléko, vejce nebo aspoň syrovátku vás donutí mít vždy při sobě svačinovou krabičku poslední záchrany. Já v ní třeba mám takový ten hutný celozrnný chleba, jak je ho vždycky pár plátků zabalených v igelitu, a rostlinnou paštiku Patifu, příchuť rajče-olivy.

Ještě než si ji rozetřu na chleba, objeví se nějaká osoba a začne chválit můj zdravý životní styl a způsob stravování. Oceňuje, že jím opravdu zdravě a šetrně k těm zvířatům. Závidí mi vůli, výdrž a svědomí. Říkají mi, že se také snaží jíst zdravě. Před půl rokem měli falafel. O víkendech už neobědvají v McD Big Macy, ale jezdí do vyhlášených venkovských hostinců, kde servírují maso z biofarmy, takže se v McD stavují akorát po cestě na rychlou svačinku, páč je to fakt daleko a člověku vyhládne.

Na to jim řeknu, že se nesnažím jíst zdravě, akorát nežeru ty zvířata, protože zachraňuju svět a tak. Jinak na to kašlu. Je to žrádlo. Nemá smysl to příliš prožívat. Vždyť ta rostlinná pomazánka a chleba s dýňovým semínkem je akorát hippie verze paštikářství. Dva a půl roku zpátky bych takhle do sebe ládoval Májku s rohlíkem.

Jsem normální hovado. Třeba jako komunisti, co po Listopadu nalezli do ODS, nebo fašisti, co po Únoru nalezli do KSČ. Ti byli pořád stejná hovada, akorát „na správné straně dějin“. No a já to mám podobně, ale smrtelně vážně si myslím, že já jsem na té správné straně dějin bez uvozovek.

No jo, jenomže lidi to nechtějí slyšet. Ať jim říkáte, že byste beze všeho dál každý den ládovali vídeňskými párky a pouze v neděli si ke svátečnímu obědu dali bavorskou klobásu, kdyby je přestali dělat ze zvířat, pořád vás střídavě chválí za vaše odhodlání nejíst maso a zmáknout si to tak, abyste jedli zdravě. Vidí ve vás někoho, kdo ví, jaké vitamíny a složky stravy jsou v chia nebo lněných semínkách. A vy mezitím v chia nebo lněných semínkách vidíte jenom nějaký svinstvo, které se musí nebývale často šprajcovat mezi zuby.

Začal jsem to tedy hrát. Začal jsem se tvářit, že fakt jedu tu zdravou stravu a to veganství mám zmáklé tak a jím tak pestře, že ani neumím přesně odpovědět na to, kde beru bílkoviny. Taky povídám, že se cítím nejlépe, kdy jsem se v životě cítil. Ten chleba s dýňovými semínky jím, protože je bio, a ne protože dýně mají velká semínka, u kterých předpokládám, že se mezi zuby jen tak nešprajcnou.

Do svého role-playingu jsem se nechal vtáhnout. Vždycky mě však z něho vytrhnou dámy, které prodávají v místní prodejně zdravé stravy. Ony jsou z oboru a ví, že když před ně navrším komínek patifíčka, jsem překabátěný májkař. Vždycky se tak lítostivě smějí. I ta prodavačka hipízačka, která si stále povídá s bytostmi z jiné dimenze a peníze vrací podle toho, jakou máte karmu.

A také mě stále překvapuje, že se na doplňky stravy pro vegany, v nichž jsou vitamíny a látky, které májkařsky se stravujícím veganům často chybí, píše, že nejsou náhradou pestré stravy. Třeba tabletky OmniVegan vypadají, že k tomuto účelu je vytvořili. Je v nich snad všechno. Nechápu to.

ShareThis