Ve čtvrtek vychází to nejlepší

Mladá Fronta s víkendovým magazínem, Právo s literární přílohou Salon, Reflex, Literární noviny – moje nejoblíbenější čtení vždycky vycházelo ve čtvrtek. A nejen čtení, ale také koukání. Čtvrtek je významný i tím, že v kinech uvádějí nové filmy. To jsem vždycky spolykal strašně moc much, když šel s otevřenou hubou z kina domů… Čtvrtek mám zapsaný jako den, kdy vychází to nejlepší.

Myslím, že to tak nemám jenom já. Čtvrtek se jako den, kdy se děje to nejlepší, vyskytuje v naší kultuře nejpozději od dob Ježíše. Ten měl ve čtvrtek poslední večeři se svými druhy. V jiný čtvrtek vstoupil do nebe. Ve čtvrtek také Ježíš umýval a masíroval apoštolům nohy. A Ježíš byl vynikající masér.

Ve čtvrtek se prostě v kultuře stojící na židovsko-křesťanských základech děje to nejlepší. Přesně proto jsem se zvolil čtvrtek za den, kdy budu pravidelně zveřejňovat články na blog. Jakože využiji toho mentálního triku, že když budu blogovat v den, kdy jsou lidé zvyklí na to nejlepší, budou za nejlepší považovat i mé články.

Dosso Dossini: Čtenáři obdivují bloggera za čtvrteční článek.

Ovšem trochu jsem to nevychytal. Do svého plánu jsem nezahrnul pravidlo, že úkol zabírá přesně tolik času, kolik mu člověk vyhradí. A já si zadal, že do půlnoci každého čtvrtku napíšu článek, takže jsem těsně před půlnocí každý čtvrtek napsal článek. Jenomže když ho takhle zveřejním, lidé si nepřečtou ve čtvrtek. A to se mi potvrdilo i v Google Analytics. Lidé si ho přečtou buď po půlnoci nebo v pátek ráno. Tyto časy jsou v naší kultuře asociovány s úplně něčím jiným než s tím, že vychází to nejlepší.

Pracovní den po půlnoci mám od dospívání spojený s tím, jak mě nikdo z rodičů nevyhnal od televize a já přepínal kanály v naději, že na některém z programů dávají nějaké soft porno nebo aspoň něco, kde zahlédnu bradavky. Většinou z toho nic nebylo, tak tento čas mám spojený se zmařenou nadějí. V židovsko-křesťanské kultuře je to podobné. Ve čtvrtek po půlnoci dostali Ježíše, když v křáku v zahradě před místní internátní dívčí školou doufal, že uvidí nějaké bradavky studentek, které se budou převlékat. Čekal, že si užije něco heterosexuální zábavy a byla z toho akorát líbačka s Jidášem a ukřižování.

Páteční ráno není o nic lepší. To mám zase spojené s trapnou Kateřinou Hrachovcovou, která ve Snídani s Novou dřela ty nejblbější fóry, páč už byl pátek a ty dobré už vystřílela přes týden. Pátek ráno znamená trapnost. To se třeba stalo jednoho pátečního rána i Jidášovi. Došlo mu, že za zradu kámoše dostal 30 stříbrňáků, ale kdyby se nezachoval jako pičus, dostalo by se mu nekonečného dobra v nebi. Teď už měl však jisté, že půjde do pekla a proto vůbec nedává smysl, že si to šel rovnou hodit. Měl to přece na zemi ještě pořádně roztočit, když už to měl sečtené. Megatrapas.

Inu, to jak moje blogování poslední dobou stojí za úplné, není zapříčiněno tím, že by to byly sračky. Je to zapříčiněno tím, že ho čtete v době, kterou máte zafixovanou jako dobu marného čekání na bradavku nebo megatrapnosti.

Mám pro vás dobrou zprávu! Minimálně v následujících šesti týdnech se vrátí kvalita nebo aspoň její zdání. Články budu totiž zveřejňovat dříve, v průběhu čtvrtka, a vy si je budete moci přečíst v čase, kdy jste zvyklí na to, že vychází to nejlepší. Budu je mít totiž předepsané a budou se zveřejňovat automaticky. Firma, do níž v únoru nastupuji, mě posílá na zaškolení do Prahy a Brna. A já budu bez počítače, páč můj notebook už dožívá na přístrojích a převoz by ho pravděpodobně zabil.

Čtvrtek bez blogování. To bude super. Konečně si ty Literárky po měsících přečtu bez odkladu.

V poloprezidentském systému nebudeme vypadat jako dementi

Antikomunismus pomalu mizí ze scény a jeho místo zaujímají další obskurní slohové a rétorické války. Ti bojují proti Zemanovi, tamti útočí na Havla, kde kdo vyrazil na křížovou výpravu proti muslimům. Těch válek je strašně moc a všechny jsou dementní. Zlatí antikomunisti… Jejich nepřátel bylo v České republice aspoň víc než pár tisíc.

Přijde mi líto, že se tolik lidí chová jako dementi, když ty své svaté války na internetech tolik prožívají. Proto jsem se rozhod zužitkovat své znalosti z céčkových přednášek politologie pro nestudenty politologie, a založit think-tank. V tom předmětu nám totiž kapacity v oblasti politologie jako docent Tomáš Lebeda řekly, co je to think-tank.

Náš think-tank se jmenuje Žádné hodnoty. Jeho cílem je navrhovat a prosazovat řešení dementních konfliktů, zesměšňovat Jakuba Jandu z think-tanku Evropské hodnoty a poskytovat fejkové stáže studentům politologie a mezinárodních vztahů. Naším mottem je „Kdyby Jakub Janda věděl, odkud vane vítr, jeho think-tank se jmenuje Euroasijské hodnoty“. Máme velké plány – facebookovou kampaň za světový mír a podobně.

Prvním naším krokem je vyřešení dementnosti bitvy o Zemana a potažmo o všechny další prezidenty, kteří přijdou po něm. Je to jeden z mála konfliktů, který se dá oddementit, aniž by lidi, kteří se ho účastní, museli přijít k rozumu. Stačí k tomu akorát změna politického systému v zemi. Více v našem tiskovém prohlášení:

Go de Gaulle or go home aneb V poloprezidentském systému nebudeme vypadat jako dementi 

Se znepokojením pozorujeme, že část naší společnosti se zasekla v lednu 2013 a stále proti sobě bojuje v zákopech vyhloubených mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb. Na četná upozornění, že funkce prezidenta je ceremoniální, a tudíž nemá smysl ji tak prožívat, není brán zřetel. Naši spoluobčané vypadají jako dementi, když prezidentovi věnují více pozornosti, než si jeho pozice v parlamentním systému zasluhuje. Aby tito naši spoluobčané nevypadali jako dementi, navrhujeme zavést v České republice poloprezidentský systém. 

Tzv. „prezidentská paralýza“ – stav kdy lidé místo řešení něčeho důležitého, řeší prezidenta – se projevuje u mnoha našich spoluobčanů. Všichni zpravidla do kritiky či obhajoby prezidenta silně emocionálně investují. Jeho odpůrci ho nesnáší tak, že se zaplétají do názvosloví a označují ho za dojitého agenta Ruska a Číny. Zemanovci v řadách odpůrců prezidenta vidí zmanipulované a poplacené loutky řízené z americké ambasády. 

Funkce prezidenta je především ceremoniální. Po dvou letech to pomalu dochází i Zemanovi a překračování svých pravomocí se už nevěnuje tolik jako na začátku svého prezidentství – vzdal se možnosti pořádat den otevřených dveří v kriminálech i svého ústavního práva vyfuckovat Martina C. Putnu. Místo toho se soustředí na kladení věnců a překládání kund. Není proč ho tolik prožívat. Jenomže když řeknete lidem postiženým „prezidentskou paralýzou“, že jeho nekonečná série debilních mediálních prohlášení nestojí za řeč, a ať raději řeší něco důležitějšího, pošlou vás do háje. 

Bohužel se zdá, že část našich spoluobčanů je nastavená na to, že prezident má mnohem větší význam, než ve skutečnosti má. Kvůli tomu vypadají jako dementi. Jako dementi nebudou vypadat, když zvýšíme vliv prezidenta, přidáme mu pár pravomocí a zavedeme poloprezidentský systém. Bitva o prezidenta už nebude v jádru dementní. 

Think-tank Žádné hodnoty plně prosazuje zavedení poloprezidentského systému. Jedná se o sociálně citlivé řešení, které sníží výskyt dementního chování v České republice a nikomu neublíží. Stejně to bude stát za houby i tak, tak co. 

Při této příležitosti se předseda think-tanku Žádné hodnoty Fluf z Jílového vrchu přiznává k tomu, že trpí slabší formou prezidentské paralýzy. Kopání do karlovců ho sice už omrzelo, ale z nevysvětlitelného důvodu se ho silně dotýká, když někdo na prezidenta ČR střílí z airsoftky nebo po něm hází vajíčka. A ještě více ho vytáčí, že lidi, kteří na prezidenta útočí, si pak odejdou po svých. 

Vždyť by na útočníky mělo naskákat dvacet agentů s povolením rozmlátit hubu. Zaplacení svědci by posléze dokázali, že tři zlomená žebra, pět vyražených zubů, pár týdnů v komatu a zbytek života v kriplkáře jsou oprávněným výsledkem zákroku vzhledem k počínání útočníků.  

Lesk prezidentského úřadu na předsedu think-tanku působí tak silně, že se dostává do konfliktu s lidskými právy, za která jinak kope. Také nechce vypadat jako dement, takže go de Gaulle or go home! 

Že ano, kromě toho, že de Gaulle zavedl poloprezidentský systém, přežil desítky atentátů. To našeho prezidenta sejme každý jouda s rybičkou… To přece nechceme!

 Charles de Gaulle: Prezident, od kterého se odrážely kulky.

Moje vysněná kariéra je u konce

Mám špatnou zprávu. Moje slibně se rozvíjející kariéra bedňáka je v troskách. Rok a půl trvalo než se nárazové brigádky trochu zpravidelnily a nyní je po všem. Jako za spousty dalších zničených snů i za konec mých bědňackých dnů může žena.

Konkrétně Tereza. To ona mi řekla, že jestli chci jet v létě na výlet do Milána, měl bych si najít nějakou solidní práci a ne dělat dementa na částečný úvazek a k tomu sem tam tahat nějaké bedny. Už jsem podobné návrhy před tím párkrát slyšel, ale ten Milán byl tak přesvědčivý argument, že jsem se kvůli němu rozhodl přestat snít o pohodovém životě věčně vyčazeného bedňáka a trochu se zasnažil v oblasti korporátního selloutu.

Myslím to totiž s tím fashion bloggingem vážně a jet do Milána je pro mě tudíž povinnost. A taky se v Miláně letos bude konat EXPO. Po mnoha letech se světová výstava vrací do Evropy. Pořád si dost dobře pamatuju, jak jsem obrečel, že jsem nebyl před patnácti lety na EXPO v Hannoveru a zařekl se, že někdy příště pojedu. A nyní to příště nadešlo.

Bude to megahustá výstava. Téma výstavy – Feeding the planet, energy for life – mě osobně dost zajímá. Kvůli tomu, aby lidi neumírali hlady, jsem přestal žrát maso, že ano. Jsem zvědavý, jaké recepty na záchranu světa má připraveno 145 vystavujících zemí. Vstupné na den stojí 25 euro a v Evropě zase pár let světové výstavy nebudou. Pojeď s námi!

Mám takový návrh, že to do Milána vezmeme přes Vídeň, kde si prohlédneme dům, který navrhl velký filozof Ludwig Wittgenstein, nebo pandu velkou v ZOO nebo něco jiného. Přes noc pojedeme vlakem do Milána, což stojí 29 euro a člověk při tom nevyprasí tolik životního prostředí jako letadlem. Milán je sám o sobě pěkné místo. Mají tam třeba obraz Poslední večeře od da Vinciho nebo fotbalový stadion San Siro. Při cestě zpátky se můžeme zastavit ve Veroně na selfíčka u Juliina balkónu.

Vidina této výpravy mě nakopla, abych poslal životopis, zvládl telefonát s personalistkou, dvě noci se pořádně nevyspal, jak jsem vytvářel prezentaci a cvičil prezentování, epicky to na výběrku odprezentoval a všem ostatním uchazečům podřezal krky. Nechápu, proč si ti lidi nekryjí záda, když lezou do výběrového řízení, které probíhá formou assassin centra…

Dokonce jsem sejmul i tu megahustou slečnu, kterou jsem od začátku tipoval jako jistého vítěze. A to se dost divím. Měla relevantní zkušenosti, potřebné dovednosti, skvěle komunikovala, byla energická, iniciativní a celkově byla duchem generál. Byl to ten typ, který se hlásí do zaměstnání v městě A, bydlí v městě B, a za pár měsíců má odevzdávat diplomku a skládat státnice v městě C. Ten typ, kterému když zítra svěříte vládu nad světem, v pondělí bude všude mír. Přestože jsem při čekání na pohovory v užším kole, které už bylo jenom mezi námi dvěma, přemýšlel pouze nad tím, jak ji zničit, skvěle jsem si s ní popovídal. Byl to ten typ, co by byl při jiné příležitosti můj typ.

Podařilo se mi ji však zničit a má kariéra v bedňáctví končí. Už se dále nebudu dopouštět zločinů proti kultuře taháním beden, stavění a rozebírání pódií pro Ewu Farnou, Xindla X, Parov Stelar, Lucii Bílou, Televizi Noe nebo Manowar. Ostatně už bylo na čase. Další fuška by byla na slavnostním zahájení akce Plzeň – Evropské hlavní město kultury. To by byla nejenom účast na prznění kultury, ale i zrada přesvědčení, jelikož v otázce přidělení titulu Evropské hlavní město kultury 2015 jsem stále na straně Ostravy.

Jinak firma, do které mě přijali, není žádný šmelo. V Olomouci sice sídlí v ulici Na Deadendu, ale její pražská centrála stojí na prominentním místě na Smíchově. Jak jsem psal už loni, můj kariérní růst odpovídá tomu, kde na Smíchově musíte vyjít z metra, abyste to měli nejblíže pěšky na pracoviště. V roce 2013 jsem vystupoval na zasyfleném Smíchovském nádraží, loni na polozasyflené Knížecí a letos budu vystupovat na buržoazním Andělu.

Kdyby vás zajímalo, co to je za firmu a za pozici, stalkněte si to v únoru na LinkedInu. Já si jdu užít asi posledních čtrnáct po sobě jdoucích dnů, které budu moci v následujících čtyřiceti letech strávit jenom sledováním televizních seriálů.

I’m in the same granfalloon as Fluf and all I’ve got is this stupid t-shirt

Před rokem jsem si myslel, že veškerá láska, kterou světu můžu dát, jsou písmenka, co napíšu na blog. Letos vím, že lásky můžu dát o něco víc. Můžu ji rozdávat i pomocí písmenek, která píšu na trička.

Nedávno jsem se dočetl hroznou věc. Sociolog Gerald Mollenhorst zjistil, že za sedm let člověk ve své sociální síti vymění 52 % lidí. To znamená, že naše mnohá přátelství, kamarádství a známostí se nezadržitelně chýlí ke konci. Ovšem před tím než vztahy s ostatními tak nějak vyšumí nebo budou ukončeny dobře mířeným bodnutím kudly do zad nebo lidi z vašeho života zmizí i s vaší knižní trilogií Pán prstenů, můžeme si s nimi předat trochu lásky. Já se ji rozhodl dávat formou trička.

Poslední rok jsem takřka bez přestání pracoval na zlepšování skillu psaní nápisů na trička. V těch několika málo volných chvílích jsem nestihl nic víc, než si přečíst téměř kompletní dílo velkého spisovatele Kurta Vonneguta.

Kurt Vonnegut považoval za největší problém západního světa samotu. Ve svých knihách často hledal recept, jak ji přemoci. Radil, abychom se stali členy různých spolků a sdružení, i teď sebehloupějších.

Bokononismus, falešné náboženství z knihy Kolíbka, rozlišuje dva druhy seskupení lidí – karassy a granfalony. Karassy jsou uskupení lidí, která aniž by to jejich členové věděli, vykonávají Boží vůli. Granfalony jsou bezvýznamná společenství jako církve, politické strany, sdružení zahrádkářů a všechny další skupiny lidí. V bokononismu tyto sdružení smysl nemají, ale z dalších děl Vonneguta víme, že jejich smysl je, aby člověk nebyl sám.

Já z každého, komu dám tričko, zároveň udělám člena granfalonu. Každá série triček, kterou vytvořím je v podstatě týmovým tričkem takového granfalonu. Jedno mám já, ostatní další členové.

Členství v takovém granfalonu je super. Hodí se především pro případy, kdy vás všichni ostatní vyobcují z vašich dalších granfalonů. Tenhle je tak obskurní, že vás z něj nikdo nevyrazí, ani když budete odsouzeni za znásilňování nemluvňat. Nebudete tedy nikdy sami. Takový granfalon je účinné opatření proti samotě, mnohem trvalejší než mnohá přátelství.

A tohle je veškerá láska, kterou světu můžu dát.

První jsem založil čtyřčlenný granfalon Cool aunts and uncles:

Fotka zveřejněná uživatelem Fluf (@fluf16), Led 1 2015 v 2:16 PST