Epic showdown

„Pojmenovat článek Epic showdown. To by bylo super. To musím udělat.“ řekl jsem si a začal hledat nějakou velkolepou konfrontaci, o níž bych napsal.

První se naskytla možnost napsat o tom, jak jsem failnul při hlasování o termínu a místu konání vánočního večírku našeho týmu. Byl jsem možností, že půjdeme do steakhousu vyděšen natolik, že jsem začal dávat dohromady koalici spolupracovníků a spolupracovnic pro variantu „italská restaurace“. Přitom jsem si nevšiml, že datum konání je 17. prosince.

Ovšem tým promluvil jinak a tak k showdownu jestli špagety nebo nové Hvězdné války se nekonal. Stejně by to nebyl showdown, že jo.

A showdown nebude ani souboj temné a světlé strany síly, která se probouzí. Už od pohledu je jasné, že ten Nazi douchebag v dost špatném cosplayi Dartha Vadera dostane nakládačku jako blázen.

O dvě kila, že Kylo Ren je Jar Jar Binks temné strany. Jediný rozdíl mezi nimi je, že Jar se dožil druhého dílu, protože neměl dementní světelný meč s postranním ostřím, kterým se prostě musí omylem zabít. Není možné, že by takový meč tasil někdo, jehož celoživotním cílem není vyhrát Darwinovu cenu.

Hňup zařve. To je jisté. Být na temné straně s nestandardním světelným mečem v prvním díle trilogie… To ještě nikdo nikdy nepřežil.

A ta jeho armáda… Ten First Order… Ti „Vojáci Impéria v záloze proti válce plánované velením rytířů Jedi“… Ty bych nepodceňoval. Oni jsou to zdravé v temné straně síly. To jsou otci od rodin a vůbec ne fašisti.

Většina jejich aktivit spočívá v tom, že u táboráku na kytaru vybrnkávají Imperiální pochod a vzpomínají na staré dobré časy, kdy v elitních jednotkách Impéria prohráli bitvu o Yavin, bitvu o asteroid, ve kterém se skrýval Millenium Falcon, i bitvu o Endor. Však oni nám ještě ukáží, že umí prosrat high ground tak spektakulárně jako za mlada.

Myslel jsem si, že showdown by mohla být naše firemní soutěž o hodnotné ceny, kterou hrajeme s kolegyněmi a kolegy v naší oblasti. Měla to být tvrdá bitva s Jirkou ve středu pole. Jenomže po prvním měsíci jsem na prvním místě se solidním náskokem a Jirka je beznadějně poslední.

Ani toto nebude showdown. Dopadne to tak, že Jirka vyhraje. Minimálně nade mnou, páč mi to začne „zanášet doprava“. Což se mi stalo v bowlingu, kdy jsem to po drobném hecování začal moc prožívat. A tady se stane to samé v bledě modrém.

Pak jsem si myslel, že showdown bude můj vnitřní boj strachu z létání letadlem a snahou napravit pokažené tleskání na Sorry, You’re Not… u příležitosti historicky prvního turné Enter Shikari po velkých halách, které se uskuteční ve Velké Británii. Jenomže jak si jako special guests přizvali The King Blues, kteří se vracejí po tříleté odmlce, cítil jsem v tom takové to „Žádnej showdown, pičo.“.

Takže epic showdown nemám, ale matroš na článek to hodilo.

---

Příště vám řeknu o tom super sluníčkářsko-hipízáckém dobrovolnictví, jehož se zúčastním… Kecám. Příště se zase budu navážet, do Československých vojáků v záloze.

Každopádně, ta nová pecka od Briana Fallona je hit jako blázen.

Islámskej stát posranej

Teroristický útok v Paříži se mě dotknul. Především ta jatka v hudebním klubu. Na týden mě to odstavilo od blogování a od všeho. Chození na koncerty je věc, kterou dělám pořád. Nevím, co to o mě vypovídá, ale zasáhlo mě to víc než jiné teroristické útoky.

Teroristi by mě zasáhli více snad jen, kdyby chodili barák od baráku a stříleli lidi, co jsou doma a nudí se. To je asi jediná činnost, kterou dělám častěji, procítěněji a s větším zápalem než chození na muziku.

Díky týdenní odstávce, jsem prošvihl všechny možné způsoby, jak se vyjádřit a v souvislosti s teroristickými útoky označit za piču někoho, kdo s tím nemá nic společného, především:

• Muslimy a muslimky obecně, uprchlíky a uprchlice konkrétně
• Přátele a přítelkyně nacionálního socialismu, občany a občanky antiislámského státu
• Sluníčkáře, sluníčkářky a ty, co říkají, že to není o islámu, ale o lidech
• Lidi, co se bojí teroristů
• Ty, co nebrečeli, když 150 lidí povraždili den před tím někde jinde
• Ty, co označují jedny či druhé výše uvedené, za piče

Projel jsem celý týden piety, kdy po sobě všichni navzájem házeli vlastní výkaly jak znuděné opice v ZOO a házeli by je po sobě i tak, ale útok v Paříži posloužil minulý týden jako záminka.

Sakra, teď to vypadá, jako bych ten festival sraček ukončoval nějakým morálnějším postojem, než vystřihli ostatní. Jakože všichni jste piče a nemáte si co vyčítat.

Ale nebojte se, není to tak. Mám vlastní sračku, kterou chci hodit na něco, na co bych jí hodil i tak, ale teroristický útok v Paříži mi poslouží jako záminka. A sice chci ten výkal hodit na univerzum. Někdy se tomu říká i vesmír, prozřetelnost, kosmos, příroda, prostě to šméčko po velkém třesku. Každý tomu říká jinak, já to posledních pár dní nenazývám jinak než piča. A sdělím vám proč. A sdělím vám to takovým způsobem, že vám bude líto, že za největší piču ohledně Paříže označili nějakého antiislamistu či antiislamistku a ne mě.

Pravděpodobně jste si už odvodili nebo vystalkovali, že momentálně pracuji na pozici PPC jouda. Jestli jste si neodvodili a nevíte, co to to PPC je, tak vězte, PPC jsou v podstatě takový ty první tři výsledky ve vyhledávačích, u kterých je napsáno reklama.

A taky takový to, jak ti tehdy nevyšel ten pětiletý vztah. Jak jsi všude na internetu viděla ty reklamy na zásnubní prsteny a výlet do Benátek. Čekala jsi, že budou zásnuby, jelikož ty reklamy přece znamenají, že to někdo na tom počítači před tím hledal a kdo to taky mohl být, že jo. Ale nic nepřišlo. Ani prsten. Ani romantika na gondolách. Akorát ten rozhovor o tom, jak teda ten vztah vidí. A rozchod, páč to neviděl na gondoly ani na prstýnky.

No a to je částí PPC a částí to, že jsem se v noci vloupal k vám do kvartýru a na kompu prošel pár stránek s důsledným remarketingem. Promiň, nebylo to osobní, akorát jsem tehdy hodně sjížděl Klub rváčů a tohle byl můj příspěvek k rozsévání globálního chaosu v rámci Projektu Mayhem.

Každopádně, při práci PPC joudy spravuji kampaně, které jsou mému srdci blízko – e-shop s badass globusy nebo e-shop se super stavebnicemi. Mám na starosti i kampaně, které jsou trošičku v rozporu s mou popracovní morálkou.

Snažím se samozřejmě i u těchto kampaní. Možná i mnohem víc než u ostatních. Musíte do toho jít na plno, protože když už si zrazujete sami sebe, musí to stát za to. Pečlivě připravíte kampaň a zároveň si důsledně připravíte argumenty, proč je vaše konání morálně ospravedlnitelné.

Univerzum to dost dobře ví. Ví, že jste zrádce. A dá vám to pěkně sežrat. V mém případě k tomu využívá Islámský stát.

Abych ale nemluvil takhle obecně… Většina těch punishmentů od universa se týká toho, že jedu v tom veganství. A to se občas stane, že máte udělat kampaň na nějaké opravdu kvalitní uzeniny nebo na doplňky pro lovce. A to není úplně véčko friendly zboží, že jo.

Opakuje se to podle stejného vzorce. Máte udělat kampaň. Potřebujeme posílit brand awareness, takže bude obsahovka textem i bannerem. Nasázíte to tam zleva zprava na všechno tematicky spřízněné. Dále očekáváte spokojeného klienta a pár prozvracených nocí z toho, jaká jste zrádná svině.

Vezměme si třeba ty doplňky pro lovce a střelce, které jsem zmiňoval v minulém článku. Takže to nastavíte. Pár dní pohoda, jazz a přemítání nad tím, co musí vegan policie na práci, když vás ještě nesebrala. A pak jdou kokoti z Islámského státu vraždit. A vezmou si bouchačky. A jdou v pátek.

A vy jste šokovaní. Až do doby, kdy vám klient pošle mail s print screenem jeho banneru na kvalitní doplňky pro střelce u zprávy o teroristickém útoku. Jakože rozumí, že to nebyl záměr, že to bylo to pronásledování, ale jestli bych to nemohl nějak pořešit, aby se to nezobrazovalo.

Jdete to pořešit. Zjistíte, že to nebyl remarketing, ale to, že jste spektakulárně dojebali, páč se ten banner kontextově zobrazil na všech zpravodajských webech asi u všech zpráv o útocích.

To univerzum nemělo moc práce. V podstatě se jenom dívalo, jak si dávám vlastňák.

Ale třeba na jaře, kdy jsem dělal kampaň na kvalitní uzeniny, jsem největší piča nebyl já, ale univerzum. A novináři. A novinářky. Jako mír, láska a svoboda tisku, ale psát články „Popraven obřím sekáčkem na maso! Řezníci z ISIS popravovali jako v hororu“… Za prvé, prasíte ty, co vás skrz tu reklamu platí. Za druhé, pieta. Teda naopak. Za prvé, pieta.

Inu, když na tím přemýšlím, tak můj žebříček pičství ve vztahu k útokům v Paříži a ISIS celkově:

1. ISIS

2. Já

3. Univerzum

4. Mrdky mediální

Omlouvám se všem, co se neumístili.

---

Zítra vám řeknu tu vtipnou historku, jak jsem failnul ohledně vánočního večírku.

A když už jsme u nevhodného kontextu, mohli byste protočit deset let starou hitovku Die Romantic od Aiden.

Na internetech jsem se dozvěděl, že tahle kapela, kterou jsem sjížděl dva týdny v roce 2006 a jedno odpoledne v roce 2010, končí. A to tak jak se sluší a patří – vydali se na rozlučkové turné a finální desku dali ke stažení zdarma. Takže čest i jejich památce.

Triumfální návrat na almost mater

Naposledy, když jsem tady byl na jaře 2013. Po dlouhém boji jsem podlehl metastazovanému failingu a rozhodl se ukončit studium na vysoké škole. Ze studijního oddělení jsem se se štepmplem college dropouta vymotal kanalizací z prostor univerzity, aby mě nikdo neviděl.

Od té doby jsem v pohybu okolo univerzity využíval výhradně kanály. Že jo, při tom exitu jsem se v nich naučil orientovat a navíc jsem se styděl, aby mě nikdo z uni neviděl.

Až do dnešního návratu. Popravdě triumfálního. Bylo to jak v té scéně, kdy skoro absolvent akademie Jediů Darth Vader, machruje na bývalého učitele Obi Wana Kenobiho. „Když jsem vás opouštěl, byl jsem učedník. Nyní jsem mistr.“ „Je mi z tebe zle, Vadere!“

A já to viděl podobně, když jsem tehdy plahočil z univerzity kanály, byl jsem nedostudované poster child for absolute failure. Dneska jsem na výplatní pásce viděl, že mám lehce nadprůměrnou mzdu. A když vezeme v úvahu, že tu průměrnou mzdu a výš bere jenom třetina lidí a já počítám průměrnou mzdu za celou ČR, tak jsem v kraji s jednou z nejnižších průměrných mezd, ještě větší buržoá.

Světlou stranu síly jsem samozřejmě zradil někde po cestě. Bylo to samý levičáctví, veganství, hipízáctví, rušení peněz… No a, dneska jsem připravoval kampaň na kožené doplňky obleků pro lovce a myslivce. Trojnásobná zrada.

Není tedy divu, že svoje lidství musím vykupovat trvalými příkazy na účty tří neziskovek zachraňujících svět. Darth Vader na tom byl podobně, že jo. Byl hajzl do poslední chvíle, ale bez jeho příspěvků do Fondu ochrany Ewoků, by ti méďové vymřeli a Impérium nepadlo…

Každopádně dneska jsem se pompézně vrátil hlavním vchodem – bránou do Zbrojnice, takže ten návrat měl fakt styl. Akorát teda místo nějakého mého bývalého učitele jsem měl, díky Síle, schůzku s gentlemanem z oddělením vnějších vztahů.

A naposled, kdy jsme se s ním viděli, pouštěl muziky v místním studentském klubu. Pamatuju si tehdy, že jsem za ním naváty došel s prosíkem. „Héééj volééé, ty Kaiser Chiefs a Arctic Monkeys jsi zahrál dobře. Máš tam, prosimtě, nějaký Enter Shikari?“ „Co?“ „Enter Shikari.“ „To neznám.“ „Tak zahraj, prosimtě, Song 2 od Blurů.“ „Jasně.“ „Díky.“

A teď jsme na to plynule navázali. „Dobrý den, tady je moje vizitka.“ „Těší mě, tady máte moji.“. Takže skoro úplně jako Ben a Vader. Ale asi mám ve smlouvě něco o tom, že o těchto věcech mám držet hubu, takže to berte jako fikci. Dík.

---

Zítra vám řeknu tu historku o tom, jak jsem letos dvakrát projel tleskání na Sorry You’re Not… Nebo jak se mi vysmála ta kočka, když jsem na Bolt Tower v Dolní oblasti Vítkovice překonával svůj strach z výšek. Nebo o svojí ranní cestě do práce...

Kažodpádně, do té doby párkrát protočte Song 2 od Blurů v podání Hadouken! Pamatujete, jak s tím totálně rozsekali Rock for People 2009? To bylo v dobách, kdy jsem se většinu času cítil na živu. Ne jak dneska, kdy žiji jen při poslechu starých dobrých hitů.

Jak ČSSD může udržet pozici vládního blba

Současné rozložení vládních postů nám ukazuje, proč je důležitá široká členská základna pro získání kvalitních osobností na nejvyšší politické příčky. Jen strana s více než 20 000 členy a členkami dodá tak silné osobnosti, že i ve vládě, v níž je ANO, bez problémů obsadila pozici:

• vládního blba (Marcel Chládek, posléze Milan Chovanec. Oba za umělecký dojem.)
• vládního hovada (Milan Chovanec. Za Bělou, v níž důsledně popírá svobodu, spravedlnost a solidaritu, což byly hodnoty ještě před volbami pro ČSSD stěžejní.)
• vládního paka (Lubomír Zaorálek. Za to, že po letech boje proti americkému radaru považuje mávání bouchačkám jako událost, která pomohla rodinám v neděli strávit příjemný čas.)
• vládní pussy (Jiří Dienstbier. Za to, že jako ministr pro lidská práva neřve a nekope, ale že spíše zase kandiduje na prezidenta a nezvyšuje hlas, aby mu nepopadaly preference.)

Musíte uznat, že to jsou důležité posty. A Andreje Babiše dělá vše proto, aby tyto posty obsadili jeho talenti. Že jo, ministerstvo financí je jen půlka vlády. Zbytek jsou výše uvedené posty. Babiš o ně tvrdě bojuje. Obzvláště sociální demokraté a demokratky na pozici vládního blba či blbky jsou pod tvrdou palbou. Chládka sundal. Chovanec první pokus o likvidaci ustál.

Já se Babišovi nedivím. Milan Chovanec je fest borec, který bez problémů zvládá obě funkce. Nebojím se říci, že vedle kapely Ortel je to nejdůležitější artikl, jež Plzeň, toho času Hlavní evropské město pokleslé kultury, dala Evropě, aby se měla z čeho poblít.

Ovšem ČSSD tam má dost frajerů a frajerek, co by to také zvládli. Milan Chovanec zbytečně vystavuje stranu riziku ztráty dvou důležitých postů. Co kdyby se mu v krku vzpříčila nějaká kostelecká uzenina a exitoval. Za týdenního vakua, co by ČSSD nedržela zásadní posty, by tam místo nich dělali ostudu kluci a holky od Babiše.

Mohli by třeba vykopnout Sobotku, z Chovance udělat premiéra a jako ministra vnitra/vládního blba vzít Stanislava Humla. Jeho policejní kariéra byla solidní, konspirační teorie uhozené a polemika s čistotností Petry Kvitové ne zcela gentlemanská.

Panečku, tandem Chovanec-Huml… To by byl takový dream team, že by Babiš uznal limity svých talentů. Sklidil by řepku a příští rok by už nezasel. Namísto politických ambicí by se přestěhoval do Anglie a koupil by si nějaký fotbalový mančaft.

---

Již brzy vám sdělím šťastnou zprávu o velkém vyznamenání pro Olomouc. Obávám se ale, že zítra to ještě nebude. Zítra se pravděpodobně dozvíte o tom, čím mě Peky praštil.

Mám mu v plánu s ním probrat, jestli je při doporučování nových zajímavých muzik užitečnější on jako DJ vysokoškolského rádia nebo personalizovaný výběr doporučené hudby Discover Weekly na Spotify.

Spotify mi nedávno doporučilo tady tuhle overvypalovačku Peninsula od „proč jste mi nich neřekli dřív“ Dinosaur Pile-Up. Peky na můj vkus pouští moc Queens of the Stone Age. Mám tedy obavu, že bych mohl říct něco, co by mi otevřelo dveře k závratné kariéře u socanů, třeba nějakou pičovinu.

Výlet do Zlínského kraje

Naše regionální pobočka neobhospodařuje pouze oblast střední Moravy, jak by se podle jejího umístění v Olomouci mohlo zdát, ale celý region NUTS Střední Morava – čili celý Olomoucký i Zlínský kraj.

Jednou za měsíc či dva se vydám na výlet do Zlínského kraje na schůzky s klienty a klientkami. Ve Zlínském kraji jsou lidi strašně pracovití, takže naši největší klienti a klientky jsou zpravidla odtud. A zpravidla to nejsou žádní blbci a blbky, takže je fajn mít výsledky.

V Uherském Brodu, Starém Městě, kam mě plán výletu měl dovést, jsem ještě nebyl. A jako správný dropout filmové vědy jsem nebyl nikdy ani v Uherském Hradišti. Inu, těšil jsem se. Zvláště, když výsledky kampaní navštěvovaných klientů a klientek byly v cajku. Akutní nebezpečí utržení hlavy jako na jaře v pneuservisu nebo o prázdninách v Beskydech mi nehrozilo.

Ani mi nevadil ten dementní smog, co se snesl na celý region NUTS Střední Morava. Díval jsem se na něj pozitivně.

V Olomouci mi smog posloužil jako výmluva, proč jsem namísto do autobusu číslo 12 vlezl do autobusu číslo 21, kvůli čemuž mi málem ujel vlak. Nemusím to tedy brát jako intelektuální selhání a vyvozovat z toho důsledky.

Dokonce i po cestě do Starého Města mě výhled na smog nijak nevadil. Vezl jsem se fungl novým InterPanterem, takže jsem čekoval interiér a žhavil Wi-Fi.

Smog začal být otravný v momentě, kdy jsem mohl vidět nějaká nová místa. Ale zase jsem se mohl soustředit na sledování fenoménu, který je rozšířený především na Uherskobrodsku. A sice, jejich zvláštní pojetí ice breakeru.

My přijdeme s nějakými trapnými vtípky o tom, že jsme tam skoro v mlze netrefili. Oni odpovědí dotazem, z něhož lze vyčíst „Ondřeji, vy jste docela čurák a darmožrout, že?“ jako třeba „Ondřeji, vy jste docela kokot a budižkničemu, že?“. Takže to není ice breaker jakože na prolomení ledů, ale ice breaker ve smyslu, že ten led se rozteče z toho, jak si budete chladit hlavu, abyste si o prdeli jenom něco mysleli a neřekli to.

Ale já byl na výletu. Mě rozhodit nemohli, ani kdybych neměl problémy se sebeúctou a neodpověděl jim „Ano, jsem.“. Zvláště, když jsem dosáhl životního úspěchu v šipkách proti klukům na naší zlínské mikro pobočce.

Představte si, že poprvé jsem jako poražený nemusel vařit kávu a umývat kávovar. Jako poražený jsem jenom vařil kávy. Já vím je to neuvěřitelné, ale když jsem šáhl na ten kávovar, tak nic nezačalo blikat. Ani kontrolka na doplnění vody. Ani ta na doplnění zrnek. Ani ta na vysypání bordelu. Ani ta na vylití odkapané vody. Ani ta na odpuštění vody z té věci, co nevím na co je. Hell yeah!

Postupem dne se smog začal ztrácet. Když jsme se dostali na Hostýnsko, šlo už krásně vidět na Hostýnek. To bylo obzvláště super, protože tam to znám zpaměti. Tam jsem jako děcko byl na výletě milionkrát.

Ale jako spoko. Stejně spoko jako nový hit od našich australských miláčků Violent Soho. Zdá se, že nový matroš bude stejně dobrý jako matroš z Hungry Ghost.

Zítra vám za soustavného navážení se do ministra vnitra Milana Chovance sdělím, proč je důležité, aby politické strany měly širokou členskou základnu. Nebojte, Babiš tam taky bude...

Take the anthems bowling

Poprvé jsem bowling začal hrát ve větších dávkách v prváku na vysoké. Každý pátek jsem se po obědě vykašlal na přednášky Filozofie přírody a šel se Sherifem zdokonalovat umění striků, sparů a agresivních žlabů za studentské ceny. Tehdy, v roce 2008, jsem jednou nahrál 230 bodů.

Bylo to díky tomu, že veškerou svou pověrčivost jsem směřoval do rituálu přezpívání před každým hodem. Zpíval jsem si klasickou hymnu Franco Un-American od NOFX. Konkrétně jsem si prospěvoval tu přezpívačku, jíž dissovali George W. Bushe při živých vystoupeních.

Přísahám, že u všech nejlepších bowlingových výkonů jsem si prozpěvoval: „We all know George Bush is an imbecile. He loves Dick, but hates homosexual. We’re sick and tired of the embarrassment. The whole wide world want us to get a better president.“

Ve druháku jsme v hraní nepokračovali.

Znovu jsem začal hrát až teď o prázdninách.

S drahým kolegou Jiřím jsme přemýšleli, na co vyflákáme všechny ty benefity od našeho zaměstnavatele. Rozhodli jsme se, že to propálíme na středečních večerech bowlingu a anglické konverzace. A tak jsme tedy začali chodit hrát. A já si znovu začal přezpívávat památnou hitovku.

Akorát už moc nefungovala. Není se moc co divit. George W. Bush už prezident dávno není. A ke konci se to chýlí i tomu better presidentovi, co přišel po něm. Potřeboval jsem novou písničku. Chvíli jsme sice žil v naději, že by se síla té přezpívačky mohla příští rok vrátit, kdyby se Jebu Bushovi podařilo pokračovat v rodinné tradici, ale nemám čas, ty vole, čekat rok, kdyby náhodou něco. Něco uhrát by se mi hodilo už letos.

A pak to přišlo. Zase jsem celou hodinku hry zkoušel různé písničky. Žádná však neměla požadovaný efekt. Pak jsem si zkusil kousíček posledního hitu z nového alba post-hardcoristů Senses Fail. „I carried the weight in the only way I knew. I want to be alive!“ Strike. Tak jsem chvíli pokračoval a nahrál jsem nejlepší výsledek této dekády – 187 bodů.

Jenomže nebylo vůbec jisté, jestli kouzlo této písničky vydrží. Posledních pár střed jsem hrál úplně strašně. Všichni říkali, že je to v hlavě. Že se moc snažím. A ať na to kašlu. A ať se bavím. A já jim říkal, ať mi dají pokoj. A já už myslel, že kouzlo písničky bylo dočasné. Mělo se to rozčísnout při dnešním tréninku. Kdyby pokračovala mizérie, moc písničky by byla pryč.

A mizérie pokračovala. První hru jsem nahrál úplný kulový. Pak mi došlo, že ta hitovka není jenom agresivní náser, ale má i klidné pasáže, kde člověk sám sebe přijímá. A tak jsem si zazpíval i něco pomalejšího a nasázel tam druhý nejlepší výsledek této dekády, i když to hraní pořád nebylo ideální. „I’m still scared but I’ve got courage to be more vulnerable and one day free.“

Každopádně Senses Fail na začátku října hráli poprvé v České republice. Bylo to super. Jestli máte stroj času, doporučuju.

Stáčet Loštickou limonádu

Dneska mě napadl obstojný podnikatelský záměr. Obstojný je, protože není originální. Je to sprostý obšleh. A dementní. Samozřejmě.

Co si budeme povídat. Limonády stáčí každý. Osobně mám za to, že je to tak populární činnost díky tomu, že v ní nemůžete být nejhorší na světě. Můžete do toho ládovat anýz, šípek nebo vyrábět kolu s příchutí kávy. Nikdy to nebude nejhorší. Nejhorší je Fanta. Je to totiž nacistická limonáda.

Když je poslední místo bezkonkurenčně zabrané, člověk může opravdu tvořit a nesvazovat se konvencemi a nároky na poživatelnost. A proto jsem vymyslel svoji limonádu. Cesta k ní však nebyla snadná.

Určitě všichni znáte pizzu Margherita. To je ta pizza, jak je na ní kulový a akorát něco zeleného. Proto ji taky nikdo nikdy nejedl. Až si jednoho dne v Mexiku řekli, že Margheritu zachrání odvozeným nápojem. A vymysleli Margaritu. To je to pití, jak je v něm kulový a na něm akorát něco zeleného. A byl to světový úspěch. Bylo konečně k tomu humáči, co pít. Díky tomuto spárování si od té doby Margheritu 2-3 lidé objednali.

A to samé mě napadlo provést s další hnusnou pizzou. Tentokráte Loštickou pizzou. To je ta, jak jsou v ní tvarůžky, a je hnusná. Udělám z ní hit tím, že k ní budu podávat tematické pití – Loštickou limonádu postavenou na stejném principu. Budou v ní tvarůžky a bude hnusná. Bude to taky hit jako blázen.

Myslím, že ani s tímhle vynálezem nacisty podstřelit nemůžu.

Tímto jsem chtěl říct, že potřeba pokusit se resuscitovat pravidelné blogování mě neopustila ani v tomto čtvrtletí. Ta Loštická limonáda je metafora. Jakože to není originální a ani moc dobrý a v podstatě je to sprostá kopírka, ale pořád lepší než internetová psaníčka přátel nacionálního socialismu.

Loštická limonáda je něco jako ta mrkvičková zmrzlina z toho vtipu, jak králíček pořád dolízá za zmrzlinářkou, že chce mrkvičkovou zmrzlinu. A jednou, když se králíček zase ptá na mrkvičkovou zmrzlinu, jde kolem Láďa Hruška. Ho tato příhoda inspiruje k jedné rubrice Televizních novin.

Sakra, na tu Mrkvičkovou zmrzlinu jsem to měl nastřelit… No nic. Chtěl jsem napsat, že teďka jsem byl v pátek na koncertě Anti-Flag. A oni vždycky publikum motivují k tomu, aby to pořádně roztočili opakováním památného citátu: „Dance like there’s nobody watching. Love like you’ll never be hurt. Sing like there’s nobody listning.“. Já dodávám: „Invent soft drinks like there’s a nazi soft drink!“.

Tím jsem chtěl říct, že je na čase zase chvíli blogovat aka stáčet Loštickou limonádu jako o život a zabalit to těsně než získám momentum a čtenáře a bude se to dát číst, ale už nemám důvod se toho bát, protože mě jistí přátelé nacionálního socialismu. Jakože dokud jsou tu přátelé nacionálního socialismu, nemusím se bát, že jsem největší kretén. Asi to jsem chtěl říct.

Zítra vám napíšu o tom, jestli jsem našel svou novou bowlingovou písničku nebo ne. Mám podezření, že ano, ale potvrdí se to až při zítřejším bowlingovém tréninku.

Do té doby sjíždějte novou hitovku od našich dávných přátel Bloc Party, kteří se 29. ledna vracejí se svou pátou deskou Hymns.

Don’t call it a Fluf revival

Asi nebudu schopný napsat něco jiného, než se svěřím s tímto příběhem.

Loňského podzimu jsem se seznámil s jedním fascinujícím faktem. A sice, že z 3 000 látek nebo kolik je jich v cigaretách, jich pár působí i antidepresivně. A tak se sem tam stane, že když kuřák či kuřačka přestane kouřit, jeho či její odvykání je doplněno o další rozměr. Další rozměr utrpení.

Aspoň něco takového jsem se dočetl na internetech, když jsem zjišťoval, co může být důvodem, proč většinu mého daydreamingu zabírá představa, jak si vrážím obří nůž do zápěstí pravé ruky. A jelikož jsem 5. září 2014 v 17:03 náhodou přestal kouřit, zdálo se to mě i paní doktorce jako logické vysvětlení mé několikaměsíční odstávky spoka.

Díky zázrakům farmaceutického průmyslu nazývaných lidmi, co se dívají na svět pozitivně prospokotika a těmi co negativně antidepresiva, už to není tak hrozné.

Taky tomu pomohlo pár spirituálních cest (nebo náhražek spirituálních cest pro bezvěrce, víte jak to myslím…), na něž jsem se vypravil:

Vydal jsem se zkouknout jatka, ve kterých Kurt Vonnegut a Billy Pilgrim na konci druhé světové války přežili bombardování Drážďan. Byla to regulérní pilgrimage, páč z první díky tomu zešílel a stal se mým nejoblíbenějším spisovatelem, a druhý hlavní postavou jeho stěžejního díla. Tam to bylo boží.

Jel jsem na Expo do Milána zjistit, která země je nejlépe připravena na zombie apokalypsu. Je to Izrael. Ovšem přežití konce světa nemůže být čistě na jistotu. Musí mít taky trochu styl. Proto já osobně budu přežívat zombie apo v Surinamu nebo Laosu. To bylo super.

Taky jsem viděl nějaké své oblíbené kapely, ale to si nechám na populární článek „Co jsem dělal o prázdninách“. To taky pomohlo.

Ale za to, že není tak hrozné, musím nejvíce poděkovat přátelům. Každým dnem je jich víc a víc – přátelé nukleárního holokaustu, přátelé sociální exkluze, přátelé nacionální socialismu a dalších šajzů. Na ně se můžu spolehnout, že i když to chvílemi vypadá dobře, oni mi ochotně připomenou, že svět je do háje. Nejpozitivnější rating, který mu můžu dát je „není to tak hrozné, ale stejně to jde do sraček“. Pauzička mezi dobami temna.

Dobrá zpráva je, že tohle období má super soundtrack – muziku kapel škatulkovaných jako emo revival. I když vlastně ono se tomu nemá říkat emo revival.

Každopádně zkusím toho napsat trochu víc teďka. Když už to není tak hrozné. Ale neříkejte tomu Fluf revival.

Nepodaný fail report

Poslední dobou kašlu na blogování. Vím o tom. Ovšem není to pouze má vina. Za to, že jste nemohli sledovat poslední bitvy mého nekonečného vnitřního boje mezi sluníčkářstvím a doomsayerstvím, může především mé zaměstnání. Svým způsobem.

Blog jsem nezačal zanedbávat kvůli tomu, že bych v práci vysedával dlouho do noci. Ostatně, když jsem měl v půlce dubna deset hodin přesčasů, všichni na pobočce mi řekli, ať neblbnu, že přesčasy se neproplácí a venku je hezky, tak ať už jsem pryč.

Nemůže tedy za to ta práce sama o sobě. Může za to můj služebně starší kolega na stejné pozici, kterou zastávám i já. Může za to ten člověk, který sedí naproti mně. Může za to Jirka.

Již na školení v Brně jsme si s jednou také nově nastupující kolegyní všimli zajímavé personální politiky při obsazování naší pracovní pozice. Šéfové regionálních týmů na tuto pozici přijímají kopie lidi, kteří se jim na této pozici již osvědčili. Zjistili jsme, že svým služebně starším kolegům jsme tak strašně moc podobní, jak je v zemi, v níž je zakázáno klonování lidi, možné.

Nejsme tedy úplně identičtí. Jsme jako ty dva obrázky, na nichž máte najít deset rozdílů. Já zatím objevil jenom tři – jsem vyšší, Jirka má tričko s R2-D2 a já se soubojem Luka s Vaderem z Impéria, on jede spíš v GTÁčáku a já v TGÁčku (jakože série počítačových her Grand Theft Auto a rocková kapela The Gaslight Anthem). Všechno ostatní sedí – dominantní ruka, obdiv k tvorbě Neila Gaimana, zaměstnavatel, pracovní pozice a učůrávání smíchy při sledování seriálu Man Seeking Woman.

A právě v tom je zakopaný pes. Máme stejný smysl pro humor. A jelikož má Jirka ten stejný smysl pro humor, je to vděčné publikum. A jelikož je to vděčné publikum, tak mu každé ráno pro pobavení líčí své poslední nezdary. Proto jsem to poslední dobou moc nehrotil s blogováním. Svůj pravidelný fail report jsem přestal písemně podávat na tento blog. Začal jsem ho ústně hlásit Jirkovi.

Slibuji, že se polepším a občas dám nějakou srandu i sem. A jak jsem naznačil výše, nebude to proto, že mi skončila zkušební doba a já přestal makat. Bude to proto, že Jirka má momentálně dovolenou.

Což je ostatně důvod vzniku i tohoto příspěvku – neměl jsem komu nahlásit fail, že jsem ve čtvrtek neměl komu podat fail report…

Velký bratr nemá rád můj uTorrent

Říkal jsem vám tu historku, jak mi taťka poznadával, že mu kabelovka poznadávala, že jí nějaké americké studio poznadávalo, že se mu nelíbí aktivita mého uTorrentu?

Ne? Tak si představte, jak se můj otec jednoho večera vrátí domů a už od dveří na mě volá, že se mi ozval Velký bratr. Odvypráví mi celý příběh, který je shrnutý v předcházejícím odstavci, a přidá informaci, že za celou srandou stojí nějaký sci-fi seriál. Jméno si už nepamatuje. Škoda, že jsem tak rychle dal na taťkova další slova a všechny torrenty hned smazal. Teď se můžeme jen domnívat, který to byl.

Před pár měsíci jsem měl chuť na nějaké scífko na pokračování a pár si jich stáhl. Na tu chvíli než se to stáhne, jsem si dal instantní dávku cestování časem, prostorem a fantazií v podobě jednoho dílu Hvězdné brány. Nakonec jsem dal opáčko celých 10 řad SG-1, dokoukal do konce i 5 sérií Atlantis a přestože jsem dal ve finiši při Universe životní výkon, dostal jsem akorát na konec první řady. Dál už to fakt nešlo. Je to strašná srajda.

Po několikaměsíčním maratonu jsem byl žánrem science fiction vyčerpán. Začal jsem zase sjíždět sitcomy. Na stažené seriály ještě nedošlo. Nepamatuji si, co za seriály jsem všechno tehdy postahoval. Vím akorát, že jsem si je v uTorrentu nechal nahoře v seznamu torrentů, aby se mi připomínaly a já se na ně nezapomněl podívat. Samozřejmě byly aktivní. Každý den. Od momentu, kdy začal stahovat Daily Show až po automatické vypnutí počítače ve 23:30.

Čísla o objemu sdílení ke konkrétním seriálům tedy nemám, ale celkové statistiky uTorrentu říkají, že jsem při torrentování nepodváděl. Zatímco já si potáhnul nějaká 2 tera, ostatním uživatelům jsem natáhl něco přes 8 tera. Asi chápu, proč jsem ty Amíky sral…

Ale ty vole, když na mě taťka volal zkazky o Velkém bratrovi, čekal jsem pochvalu. Předplatil jsem si Spotify a po letech přihrávám hudebnímu průmyslu nějaký drobný. A ono kulový. Proč se mám vůbec snažit, když akorát dostanu zjebáno? Hrůza.

Každopádně, chtěl jsem se s vámi poradit: Myslíte, že mám zavolat do kabelovky a zeptat se, co to bylo za seriál nebo je radši nemám srát?

Full time Brno

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a občas vedou přes Brno.

Osud. Bůh. Nový zaměstnavatel. Ať už o tom, že teď budu pár týdnů zevlit v Brně, rozhodl kdokoliv, je mi jasné, co tím sledoval. Hybateli šlo o to, abych začal být něco platný ve věci moravského separatismu. Má plán. A já v něm hraji tu roli, že kopu za samostatnou Moravu.

I kdybych chtěl, dosud jsem byl jako moravský separatista naprosto nepoužitelný. Jako pro nezávislou Moravu bych jakože byl, ale taky bych při dělení republiky nechtěl skončit ve stejné části s Brnem. S Brnem mám trochu komplikovaný vztah. Vesměs Brnem opovrhuji v celé jeho totalitě. Jenomže to se teď změní. Hybatel mě vyslal do Brna, abychom s ním uzavřel staré rozepře. Abych si uvědomil, že ta nenávist je akorát potlačená láska. Mám na to pět týdnů.

První poznatky jsou vesměs pozitivní. Od svého prozatímního pracovního stolu mám super výhled na nejvyšší budovu České republiky. Kancelář stojí na jednoznačně nejvíc badass náměstí na světě – na Londýnském náměstí. O Londýnském náměstí by se dalo básnit dlouho, ale jeho architektonickou genialitu je třeba vidět. Inu:

Londýnské náměstí v Brně > Vítězné náměstí v Praze

Jelikož chci být již brzy hrdý moravský separatista, negativní věci, kterými mě Brno uvítalo, si sám pro sebe omluvím. Nebylo by to totiž pořádně fér. Když čtrnáct dní pobýváte ve čtyřhvězdičkovém hotelu s vlastní lanovkou v samém centru Prahy, penzion kousek od krematoria v Brně, to ve srovnání prostě prohraje.

Prohrál by to, i kdyby pokojská služba ve čtyřhvězdě každý den nenačechrala polštáře, nepřestala peřiny a na odmotané části toaletního papíru neposkládala origami, zatímco v penzionu se návštěva pokojové služby projevuje stáhnutým topením. A ani ty další věci se nedají pořádně počítat. Když ve čtyřhvězdě byl jako čtení ke snídani připraven Financial Times, i jinak důstojný standard – jeden výtisk Mladé fronty bez sportovní sekce, kterou si četl vrchní – by vypadal blbě.

Ale jako jinak v pohodě. Jsem si ty tzv. Brněnské kapky, jež mi slibovaly místní kolegyně, představoval o dost horší.

Go Morava, teda!

Give NATO a chance

Jak se vyostřuje konflikt mezi Západem a Ruskem, čím dál tím víc lidí se hlásí k jedné či druhé straně. Moc to nesleduju, ale i já jsem se zamyslel, na čí stranu bych se přidal, kdybych si musel vybrat mezi Putinem a antlanticismem.

Že jo, jsem pro ten multipolární svět a OSN. Chci silnou a sebevědomou mezinárodní organizaci. Chci ji zreformovanou. Chci, aby v Radě bezpečnosti zasedaly jenom státy, které nemají vlastní armádu a řeší tak vlastní problémy jako lidi.

Ovšem, kdybych si musel vybrat mezi Ruskem a USA s EU, to je jiná. Já pořád nevím. Nevím, jestli bych se k Amíkům přihlásil zpěvem hymny prezidenta Spojených států Hail to the Chief, hymnou Connecticutu Yankee Doodle nebo hymnou Konfederace I Wish I Was in Dixie. Rád bych tomu přihlášení dal styl, kdyby k tomu došlo, a to nejde jinak než hymnou, že ano.

USA a Západ je jednoznačná volba. Je úplně jasné, že budoucí prezident či prezidentka USA ukončí impérium, přestane šmírovat celý svět a postaví se na stranu míru. Chelsea Manning dostane Kongresovou medaili cti a Edward Snowden s Julianem Assangem ocení Prezidentskými medailemi svobody. Atlanticisté, to budou ti hodní. O kilo, že to tak bude!

Přestože ruská propaganda nám neustále podstrkává nepříjemnou pravdu, že Spojené státy už od svého vzniku v jednom kuse válčí a v současnosti mají vojenské základny po celé světě, jsou četníci, militaristi a imperialisti, nic moc to v současné konfrontaci s Ruskem neznamená. Nechci moc bonzovat, ale byl to Putin, kdo s novou studenou válkou začal. Byl to on, kdo zavelel „Havoc“ a vypustil psy války.

A to s těmi psy války nemyslím obrazně. On to fakt udělal. V roce 2007 pustil z vodítka svou fenu Koni při setkání s Angelou Merkelovou, která se psů bojí. Zastrašovací taktika Vladimira Vladimiroviče však nevyšla, Angela se nepodělala. Ukázala mu, kdo je boss a kdo by měl zapracovat na své kágébácké představě o gentlemanství.

„...bude v těchto končinách mocnářským hlasem vraždu hlásati i pustí feny války ze smeček...“

Na straně západu jsem také z toho důvodu, že zásadní atlantická organizace NATO, byť je to pořád Neofašistická a teroristická organizace, udělala pro mír ve střední Evropě hodně. Podívejme se na příkladu naší armády. Když Československo bylo součástí tábora míru a byla tedy vyzbrojena do mírových časů, bylo v lidové armádě přes 200 000 vojáků připravených ohulit imperialisty pomocí více než 600 letadel, 100 bojových vrtulníků, tisíců tanků a obrněných vozidel a další techniky.

V současnosti, kdy je Česká republika součástí Severoatlantické aliance válečných štváčů, psychopatů a přátel nukleárního holocaustu, jsou její početní síly takové, že když se nějaký voják obzvláště vyznamená, není problém ho odměnit pochvalou před nastoupenou armádou.

Přestože armáda je mnohem tenčí, obranyschopnost České republiky je stejná, jako byla kdysi obranyschopnost Československa. Na generálním štábu v Moskvě mají v analýze plánů na válku v Evropě u ČR totožnou poznámku, co měli v Pentagonu u ČSSR – „Až do Aše postupujeme bez odporu.“.

Zároveň i takto štíhlá armáda je schopná dosáhnout i našich závazků vůči spojencům. Všichni tak nějak tušíme, že kdyby na to došlo, Česká republika bezpodmínečně kapituluje. Naše vlády s tím naštěstí počítaly a tak armádu průběžně vybavovaly nepoužitelnou vojenskou technikou. Dost dobře věděly, že dobyvatel by naši techniku použil k útoku na další Evropskou zemi, na jednoho z našich spojenců. A s těmi Pandury, které se dají použít akorát jako vozová hradba, a CASAmi, které kvůli časté dopravě koní Převalského do Mongolska nechutně smrdí, Poláky prostě neuděláš.

Atlanticisti dělají na míru průběžně. Že já vůl byl tehdy proti tomu americkému radaru v Brdech… Česká republika by díky falešnému pocitu bezpečí odzbrojit ještě více, kdyby tady ta základna byla. Mohli bychom pak bez problémů zasedat v té mé vysněné Radě bezpečnosti OSN.

Když nad tím tak přemýšlím, tak bych se asi k USA a západu přihlásil zpěvem I Wish I Was in Dixie – hymnu amerického Jihu, který prohrál občanskou válku. Že jo, je to loser anthem a ty já nejraději.

Překvapující

Déle než rok se stravuji bez potravin živočišného původu. Všichni okolo mě si zvykli. I ti nejodolnější, jinak zpravidla agresivní vědečtí ateisté, opustili učení pana faráře, že ryba se o půstu, a tedy i při veganství, jíst může. Život je to poklidný a téměř bez překvapení. Jediná otravná součást toho být vegan spočívá v tom, že se mě pořád někdo ptá na to, kde beru bílkoviny. To mě štve hlavně proto, že to sám nevím.

Pořád mě na však na veganství dovede něco překvapit – třeba to, jak mě lidé jako vegana vnímají.

Typická situace: Hlad vás donutí se najíst. To, že do skoro všeho cpou mléko, vejce nebo aspoň syrovátku vás donutí mít vždy při sobě svačinovou krabičku poslední záchrany. Já v ní třeba mám takový ten hutný celozrnný chleba, jak je ho vždycky pár plátků zabalených v igelitu, a rostlinnou paštiku Patifu, příchuť rajče-olivy.

Ještě než si ji rozetřu na chleba, objeví se nějaká osoba a začne chválit můj zdravý životní styl a způsob stravování. Oceňuje, že jím opravdu zdravě a šetrně k těm zvířatům. Závidí mi vůli, výdrž a svědomí. Říkají mi, že se také snaží jíst zdravě. Před půl rokem měli falafel. O víkendech už neobědvají v McD Big Macy, ale jezdí do vyhlášených venkovských hostinců, kde servírují maso z biofarmy, takže se v McD stavují akorát po cestě na rychlou svačinku, páč je to fakt daleko a člověku vyhládne.

Na to jim řeknu, že se nesnažím jíst zdravě, akorát nežeru ty zvířata, protože zachraňuju svět a tak. Jinak na to kašlu. Je to žrádlo. Nemá smysl to příliš prožívat. Vždyť ta rostlinná pomazánka a chleba s dýňovým semínkem je akorát hippie verze paštikářství. Dva a půl roku zpátky bych takhle do sebe ládoval Májku s rohlíkem.

Jsem normální hovado. Třeba jako komunisti, co po Listopadu nalezli do ODS, nebo fašisti, co po Únoru nalezli do KSČ. Ti byli pořád stejná hovada, akorát „na správné straně dějin“. No a já to mám podobně, ale smrtelně vážně si myslím, že já jsem na té správné straně dějin bez uvozovek.

No jo, jenomže lidi to nechtějí slyšet. Ať jim říkáte, že byste beze všeho dál každý den ládovali vídeňskými párky a pouze v neděli si ke svátečnímu obědu dali bavorskou klobásu, kdyby je přestali dělat ze zvířat, pořád vás střídavě chválí za vaše odhodlání nejíst maso a zmáknout si to tak, abyste jedli zdravě. Vidí ve vás někoho, kdo ví, jaké vitamíny a složky stravy jsou v chia nebo lněných semínkách. A vy mezitím v chia nebo lněných semínkách vidíte jenom nějaký svinstvo, které se musí nebývale často šprajcovat mezi zuby.

Začal jsem to tedy hrát. Začal jsem se tvářit, že fakt jedu tu zdravou stravu a to veganství mám zmáklé tak a jím tak pestře, že ani neumím přesně odpovědět na to, kde beru bílkoviny. Taky povídám, že se cítím nejlépe, kdy jsem se v životě cítil. Ten chleba s dýňovými semínky jím, protože je bio, a ne protože dýně mají velká semínka, u kterých předpokládám, že se mezi zuby jen tak nešprajcnou.

Do svého role-playingu jsem se nechal vtáhnout. Vždycky mě však z něho vytrhnou dámy, které prodávají v místní prodejně zdravé stravy. Ony jsou z oboru a ví, že když před ně navrším komínek patifíčka, jsem překabátěný májkař. Vždycky se tak lítostivě smějí. I ta prodavačka hipízačka, která si stále povídá s bytostmi z jiné dimenze a peníze vrací podle toho, jakou máte karmu.

A také mě stále překvapuje, že se na doplňky stravy pro vegany, v nichž jsou vitamíny a látky, které májkařsky se stravujícím veganům často chybí, píše, že nejsou náhradou pestré stravy. Třeba tabletky OmniVegan vypadají, že k tomuto účelu je vytvořili. Je v nich snad všechno. Nechápu to.

Ve čtvrtek vychází to nejlepší

Mladá Fronta s víkendovým magazínem, Právo s literární přílohou Salon, Reflex, Literární noviny – moje nejoblíbenější čtení vždycky vycházelo ve čtvrtek. A nejen čtení, ale také koukání. Čtvrtek je významný i tím, že v kinech uvádějí nové filmy. To jsem vždycky spolykal strašně moc much, když šel s otevřenou hubou z kina domů… Čtvrtek mám zapsaný jako den, kdy vychází to nejlepší.

Myslím, že to tak nemám jenom já. Čtvrtek se jako den, kdy se děje to nejlepší, vyskytuje v naší kultuře nejpozději od dob Ježíše. Ten měl ve čtvrtek poslední večeři se svými druhy. V jiný čtvrtek vstoupil do nebe. Ve čtvrtek také Ježíš umýval a masíroval apoštolům nohy. A Ježíš byl vynikající masér.

Ve čtvrtek se prostě v kultuře stojící na židovsko-křesťanských základech děje to nejlepší. Přesně proto jsem se zvolil čtvrtek za den, kdy budu pravidelně zveřejňovat články na blog. Jakože využiji toho mentálního triku, že když budu blogovat v den, kdy jsou lidé zvyklí na to nejlepší, budou za nejlepší považovat i mé články.

Dosso Dossini: Čtenáři obdivují bloggera za čtvrteční článek.

Ovšem trochu jsem to nevychytal. Do svého plánu jsem nezahrnul pravidlo, že úkol zabírá přesně tolik času, kolik mu člověk vyhradí. A já si zadal, že do půlnoci každého čtvrtku napíšu článek, takže jsem těsně před půlnocí každý čtvrtek napsal článek. Jenomže když ho takhle zveřejním, lidé si nepřečtou ve čtvrtek. A to se mi potvrdilo i v Google Analytics. Lidé si ho přečtou buď po půlnoci nebo v pátek ráno. Tyto časy jsou v naší kultuře asociovány s úplně něčím jiným než s tím, že vychází to nejlepší.

Pracovní den po půlnoci mám od dospívání spojený s tím, jak mě nikdo z rodičů nevyhnal od televize a já přepínal kanály v naději, že na některém z programů dávají nějaké soft porno nebo aspoň něco, kde zahlédnu bradavky. Většinou z toho nic nebylo, tak tento čas mám spojený se zmařenou nadějí. V židovsko-křesťanské kultuře je to podobné. Ve čtvrtek po půlnoci dostali Ježíše, když v křáku v zahradě před místní internátní dívčí školou doufal, že uvidí nějaké bradavky studentek, které se budou převlékat. Čekal, že si užije něco heterosexuální zábavy a byla z toho akorát líbačka s Jidášem a ukřižování.

Páteční ráno není o nic lepší. To mám zase spojené s trapnou Kateřinou Hrachovcovou, která ve Snídani s Novou dřela ty nejblbější fóry, páč už byl pátek a ty dobré už vystřílela přes týden. Pátek ráno znamená trapnost. To se třeba stalo jednoho pátečního rána i Jidášovi. Došlo mu, že za zradu kámoše dostal 30 stříbrňáků, ale kdyby se nezachoval jako pičus, dostalo by se mu nekonečného dobra v nebi. Teď už měl však jisté, že půjde do pekla a proto vůbec nedává smysl, že si to šel rovnou hodit. Měl to přece na zemi ještě pořádně roztočit, když už to měl sečtené. Megatrapas.

Inu, to jak moje blogování poslední dobou stojí za úplné, není zapříčiněno tím, že by to byly sračky. Je to zapříčiněno tím, že ho čtete v době, kterou máte zafixovanou jako dobu marného čekání na bradavku nebo megatrapnosti.

Mám pro vás dobrou zprávu! Minimálně v následujících šesti týdnech se vrátí kvalita nebo aspoň její zdání. Články budu totiž zveřejňovat dříve, v průběhu čtvrtka, a vy si je budete moci přečíst v čase, kdy jste zvyklí na to, že vychází to nejlepší. Budu je mít totiž předepsané a budou se zveřejňovat automaticky. Firma, do níž v únoru nastupuji, mě posílá na zaškolení do Prahy a Brna. A já budu bez počítače, páč můj notebook už dožívá na přístrojích a převoz by ho pravděpodobně zabil.

Čtvrtek bez blogování. To bude super. Konečně si ty Literárky po měsících přečtu bez odkladu.

V poloprezidentském systému nebudeme vypadat jako dementi

Antikomunismus pomalu mizí ze scény a jeho místo zaujímají další obskurní slohové a rétorické války. Ti bojují proti Zemanovi, tamti útočí na Havla, kde kdo vyrazil na křížovou výpravu proti muslimům. Těch válek je strašně moc a všechny jsou dementní. Zlatí antikomunisti… Jejich nepřátel bylo v České republice aspoň víc než pár tisíc.

Přijde mi líto, že se tolik lidí chová jako dementi, když ty své svaté války na internetech tolik prožívají. Proto jsem se rozhod zužitkovat své znalosti z céčkových přednášek politologie pro nestudenty politologie, a založit think-tank. V tom předmětu nám totiž kapacity v oblasti politologie jako docent Tomáš Lebeda řekly, co je to think-tank.

Náš think-tank se jmenuje Žádné hodnoty. Jeho cílem je navrhovat a prosazovat řešení dementních konfliktů, zesměšňovat Jakuba Jandu z think-tanku Evropské hodnoty a poskytovat fejkové stáže studentům politologie a mezinárodních vztahů. Naším mottem je „Kdyby Jakub Janda věděl, odkud vane vítr, jeho think-tank se jmenuje Euroasijské hodnoty“. Máme velké plány – facebookovou kampaň za světový mír a podobně.

Prvním naším krokem je vyřešení dementnosti bitvy o Zemana a potažmo o všechny další prezidenty, kteří přijdou po něm. Je to jeden z mála konfliktů, který se dá oddementit, aniž by lidi, kteří se ho účastní, museli přijít k rozumu. Stačí k tomu akorát změna politického systému v zemi. Více v našem tiskovém prohlášení:

Go de Gaulle or go home aneb V poloprezidentském systému nebudeme vypadat jako dementi 

Se znepokojením pozorujeme, že část naší společnosti se zasekla v lednu 2013 a stále proti sobě bojuje v zákopech vyhloubených mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb. Na četná upozornění, že funkce prezidenta je ceremoniální, a tudíž nemá smysl ji tak prožívat, není brán zřetel. Naši spoluobčané vypadají jako dementi, když prezidentovi věnují více pozornosti, než si jeho pozice v parlamentním systému zasluhuje. Aby tito naši spoluobčané nevypadali jako dementi, navrhujeme zavést v České republice poloprezidentský systém. 

Tzv. „prezidentská paralýza“ – stav kdy lidé místo řešení něčeho důležitého, řeší prezidenta – se projevuje u mnoha našich spoluobčanů. Všichni zpravidla do kritiky či obhajoby prezidenta silně emocionálně investují. Jeho odpůrci ho nesnáší tak, že se zaplétají do názvosloví a označují ho za dojitého agenta Ruska a Číny. Zemanovci v řadách odpůrců prezidenta vidí zmanipulované a poplacené loutky řízené z americké ambasády. 

Funkce prezidenta je především ceremoniální. Po dvou letech to pomalu dochází i Zemanovi a překračování svých pravomocí se už nevěnuje tolik jako na začátku svého prezidentství – vzdal se možnosti pořádat den otevřených dveří v kriminálech i svého ústavního práva vyfuckovat Martina C. Putnu. Místo toho se soustředí na kladení věnců a překládání kund. Není proč ho tolik prožívat. Jenomže když řeknete lidem postiženým „prezidentskou paralýzou“, že jeho nekonečná série debilních mediálních prohlášení nestojí za řeč, a ať raději řeší něco důležitějšího, pošlou vás do háje. 

Bohužel se zdá, že část našich spoluobčanů je nastavená na to, že prezident má mnohem větší význam, než ve skutečnosti má. Kvůli tomu vypadají jako dementi. Jako dementi nebudou vypadat, když zvýšíme vliv prezidenta, přidáme mu pár pravomocí a zavedeme poloprezidentský systém. Bitva o prezidenta už nebude v jádru dementní. 

Think-tank Žádné hodnoty plně prosazuje zavedení poloprezidentského systému. Jedná se o sociálně citlivé řešení, které sníží výskyt dementního chování v České republice a nikomu neublíží. Stejně to bude stát za houby i tak, tak co. 

Při této příležitosti se předseda think-tanku Žádné hodnoty Fluf z Jílového vrchu přiznává k tomu, že trpí slabší formou prezidentské paralýzy. Kopání do karlovců ho sice už omrzelo, ale z nevysvětlitelného důvodu se ho silně dotýká, když někdo na prezidenta ČR střílí z airsoftky nebo po něm hází vajíčka. A ještě více ho vytáčí, že lidi, kteří na prezidenta útočí, si pak odejdou po svých. 

Vždyť by na útočníky mělo naskákat dvacet agentů s povolením rozmlátit hubu. Zaplacení svědci by posléze dokázali, že tři zlomená žebra, pět vyražených zubů, pár týdnů v komatu a zbytek života v kriplkáře jsou oprávněným výsledkem zákroku vzhledem k počínání útočníků.  

Lesk prezidentského úřadu na předsedu think-tanku působí tak silně, že se dostává do konfliktu s lidskými právy, za která jinak kope. Také nechce vypadat jako dement, takže go de Gaulle or go home! 

Že ano, kromě toho, že de Gaulle zavedl poloprezidentský systém, přežil desítky atentátů. To našeho prezidenta sejme každý jouda s rybičkou… To přece nechceme!

 Charles de Gaulle: Prezident, od kterého se odrážely kulky.