Robert Sedláček je módní ikona a vzor

Robert Sedláček v úterý předvedl něco výjimečného - osvobodil nás. To jak a od čeho nás osvobodil je záslužné a hodné následování. Jestli za to příští rok nedostane státní vyznamenání, budou nechápavě kroutit hlavou a lomit rukama. Tak moc se vyznamenal.

Robert Sedláček v úterý na oficiálním ceremoniálu přebral státní vyznamenání v mikině. Na nejvýznamnější státní události se vzepřel dress codům, etiketám a konvencím. Vytvořil precedens. Na události, na které jsme dosud museli chodit ve svém nejlepším oblečení – nepadnoucím obleku, na který se práší od maturity – už nadále můžeme chodit v druhém nejlepším oděvu – vytahané teplákovce plné žmolků. To je dobře. Oblek z elegána nikoho nedělá. Když na sobě nemáte Pradu, je lepší přijmout pravdu. Díky, Roberte, za kuráž ukázat nám to!

Zásluhy na této přelomové emancipační události nesou i zaměstnanci prezidentské kanceláře, kteří při těchto událostech mají pravomoc kohokoliv nepatřičně oblečeného vytáhnout za uši z Vladislavského sálu a v předsálí ho vyliskat za poplivání významného státního ceremoniálu. Díky i vám, vážení!

Strašně si toho cením. Sedláčkův akt a jeho legitimování ze strany Hradu beru za své. Novou normou se budu řídit. I já teď budu všude, kam jsem dosud chodil ve společenském, chodit v civilním. O to více, že moje babičky už jsou pokročilého věku a nejsou při síle. Když mě inzultují za to, že dělám ostudu, nepošlou mě rovnou na krchov, ale na akorát na jipku. S tím už se dá žít…

Nemějte Roberta Sedláčka za nevkusáka. Stojí na správné straně dějin. I on bojoval proti vlajkové lodi módního nevkusu – hnusným, o číslo větším oblekům, ve kterých jsme my, elegancí nepolíbení muži, nuceni dělat parádu. Akorát dějiny rozhodují ve prospěch lidu a ne akcionářů firem vyrábějících kvalitní produkty. Je to podobný případ, jako když bojovníci proti diletantskému kulinářství zlikvidovali Babicu a na jeho místo nastoupila lidu ještě bližší gastronomická disciplína kreativní dojíždění zbytků reprezentovaná Laďou Hruškou.

Režiséři Renč a Sedláček: O kom se bude vtipkovat na Českém lvu 2014 při předávání ceny za nejlepší kostýmy?

Zdroj: Módní peklo ČTK.

Navíc všem, které teplákovka naštvala tak, že na adresu Roberta Sedláčka trousili poznámky o buranství, křupanství a zlínečáctví, bych chtěl říct, že jsou to akorát burani, křupani a zlínečáci. V podstatě se vysmíváte chudým a to není pěkné. Robert Sedláček si za své režisérské dráhy na moc slané vody nevydělal, jelikož na jeho filmy nechodí lidi. Pravděpodobně musel požádat Státní fond kinematografie i o grant na tu teplákovku, co měl na sobě.

Robert Sedláček je hrdina a vzor.

Musíte se na to dívat pozitivně, i když jste si ten přenos pustili, abyste si rituálně zanadávali na adresu Miloše Zemana. Že jo, jak říká mladé české přísloví: „Kdo chce Zemana bít, tomu Zeman dvakrát týdně podá novou hůl.“

Ten očekávaný hejtstorm na Zemana spoustě lidí zatemnil mysl a oni místo celosvětové senzace viděli jenom vnitrostátní ostudu. Tím, že Robert Sedláček dostal v maloměšťácké uniformě státní vyznamenání, z Prahy učinil hlavní světové město normcoru. Fakt, že jo. Za takovouhle událost by v Berlíně nebo Austinu zabíjeli, páč by je to udělalo ještě originálnější a hipsterštější.

Jak říkám, Robert Sedláček je hrdina a vzor. Zasloužil se o emancipaci od hnusných obleků i o dobrou reprezentaci republiky ve světě.

Paralyzed

Posloucháte ty písničky, co vkládám do článků, že jo? Docela by mě to zajímalo, ale ono se to nedá moc lehce zjistit.

Díky zázrakům techniky a internetu jsem se o svých dvaceti čtenářích dozvěděl různé věci. Dokonce jsem viděl i očima některých z nich (Jednou po zčeknutí Google Analytics jsem šel na Instagram a tam viděl všechny ty zahraniční místa z tabulky návštěv v krásných obrázcích.). Slyšet ušima svých čtenářů, tedy vašima ušima, se mi ale nepodařilo.

Každopádně, jestli si ty písničky nepouštíte, udělejte tentokrát výjimku. Dneska je to důležité. Nacházíme se totiž v období, kdy spousta mých oblíbených kapel vydává alba. Get Hurt od The Gaslight Anthem už vyšlo. Enter Shikari představí světu The Mindsweep v lednu. Především nás ale v prosinci čeká The Dream Walker.

A to je zásadní. Thomas DeLonge z Angels and Airwaves byl totiž před lety tím Bílým čarodějem, kterého se mi nepodařilo zabít dřív, než promluvil, a začaroval mě. Zatímco u jiných oblíbených interpretů si všimnu, že to občas není úplně ideální jako u poslední desky The Gaslight Anthem, s Andělíčky je to jiný. Od nich se mi líbí všechno. A moc. A pořád. A dává naději. A zachraňuje životy. A tak.

Opět se nemůžu dočkat, až to vyjde. První zveřejněná písnička je pecka. Deska má boží téma a její příběh má opět podtrhnout biják. Zní to dobře. Vypadá to dobře. A kdyby to objektivně byla sračka, já to stejně nepoznám. Jsem začarovaný. Musím to sdílet. Musím o tom pořád žvanit.

Pusťte si to, prosím. Když si to pustíte, konečně uslyším vašima ušima a vy přitom ochráníte své soukromí. Protáčím tu písničku pořád, takže je celkem jisté, že to budeme poslouchat zároveň, a já jakože uslyším vašima ušima. Jinak bych musel provádět nějaký fucking creepy stalkingy přes několik sociálních sítí a půl internetu stejně jako když jsem chtěl vidět vašima očima. Takhle to bude, myslím, jednodušší.

Nová láska a pravda a láska

Je neuvěřitelné, jak skvěle dopadly komunální volby. V tak skvělý výsledek jsem ani v hloubi duše nedoufal. Vůbec jsem netušil, že se něco takového může vůbec stát. Ovšem cesta k tomu byla strastiplná.

Zhrozil jsem se už při studování programů. Představte si, že jediná partaj, která se svým programem splnila moje formální požadavky po volebním programu, byla Strana svobodných občanů. Jediní prokázali, že umí číst, psát, počítat a Excel. Inu, solidní evil masterminds ti Svobodní.

Nakonec jsem to tam hodil Občanům pro Olomouc – sdružení zelených, pirátů a nezávislých. Volil jsem se v podstatě jenom díky tomu, že mám dobrou fantazii. Bez ní bych si z jejich heslovitého programu, co by potřeboval rozvést a vysvětlit, asi nevyfantazíroval ty super věci, kvůli kterým se je nedalo nevolit.

Řídil jsem se taky tím, že je to celý o lidech. A lidi jsem volil kvalitní. Ty nejlepší! Svým křížkováním jsem se přidal na stranu pravdy a lásky. Křížkoval jsem piráty a sociální pracovníky, což se možná nezdá, ale fakt je to pravdoláskařství. Piráti se snahou o svobodné informace reprezentují pravdu. Sociální pracovníci, kterým jim jde o lidi, o které nikomu jinému nejde, zase lásku.

Mimochodem, když jsem vám konečně osvětlil koncept pravdoláskařství, doufám, že ho nebudete milně používat k označení fanklubu Václava Havla. Ti jsou tak maximálně havloláskaři. Pravdoláskaři jsou úplně jiný lidi. Lidi, co volí piráty a sociální pracovníky. Třeba já a pak… určitě ještě někdo.

Jenomže moje pravdoláskařské vyznání vyšlo naprázdno. Občané dostali 7 %, což hodilo tři zastupitele a ani nikdo z mých křížků se tam nedostal. Ani ten pirát, co byl původně na třetím místě. Ostatní voliči, síly lži a nenávisti, křížkovali jinak.

V Olomouci vyhrálo ANO, takže celkem logicky radnici povede koalice ČSSD, ODS, TOP09 a KDU-ČSL, na jejímž vzniku se výrazně podepsala demence olomouckých sociálních demokratů.

Druhá ČSSD podělala vítěze stejně, jak byla podělána, když vyhrála před čtyřmi lety. Pikantní na tom je, že tehdy vítěze ignorovaly a radniční koalici složily ODS, TOP09 a KDU-ČSL, tedy ty samý partaje, s kterými to ČSSD upekly letos. Já nevím, ale neměli socani místo paktování se s nimi spíš oplácet nebo jim aspoň nasrat a rozmazat?

Výsledky voleb by byly bídné, kdyby se neobjevila ona. Přesně rok. Rok jsem na to čekal. Na její rovnocennou náhradu.

Jak jistě víte, jsem dlouholetý fanoušek paní Jany Bobošíkové. A tu bohužel od loňského podzimu nikdo nikde neviděl. Ani někam kandidovat! Měl jsem o ni strach a děsně mi celou dobu chyběla. Teď už mi chybět nebude. Tyhle volby jsem se zamiloval stejně bláznivě jako před lety do paní Jany, tentokrát do paní Adriany Krnáčové.

Adriana Krnáčová, lídryně vítězné pražské kandidátky hnutí ANO, je zcela adekvátní náhradou paní Jany. Možná je ještě lepší. Místo „národních zájmů“ má Babišovy zájmy. Místo, aby byla na novináře agresivní, předvádí vrcholný art of mít v piči. Místo toho, aby strašila sudetoněmeckým revanšismem, na tváři vykouzlí úsměv nebo WTF tím surrealismem, kterým zpestřuje svá mediální vystoupení. Ach…

Paní Adriana je nová láska, hrdina i vzor. Chtěl bych jí proto nechat zahrát pěknou písničku, protože everywhere she goes, she‘s the queen and queen and she runs the capital city! (Jestli teda dopadne to koaliční vyjednávání.)