Zlomený šíp aneb Mám celkem cool strážné anděly

Pořád té příhodě nemůžu uvěřit, ale stala se. Fakt.

Předminulou sobotu jsem šel úplně vyřízený na lavičku u Rybníčku, kam jsem si celý léto chodil odzevlit a zarelaxovat. Úplně vyřízený jsem byl, protože jsem už týden vedl tvrdý one man hnutí za nezávislost a po chlastu jsem dal sbohem i dalším čtyřem tisícům oblíbených chemikálií, kterými jsem si zasíral tělo i mysl.

Možná vás zajímá, co to zase zkouším za straightedgismy a podobný voloviny... Inu, je to jednoduché. Začal jsem brát vážně svoje přípravy na přežití. Vzpomínáte, jak mě děsí zombie apokalypsa? No, Světová válka Z mě vystrašila solidně, ale pořád je mi tak nějak jasný, že třeba onemocnění kardiovaskulárního systému nebo dělání chujovin pod vlivem alkoholu jsou o něco pravděpodobnější ohrožení života než stát proti přesile zombíků.

Rozhodl jsem se nejprve minimalizovat možný příčiny smrti, na které se běžně umírá. Že jo, vypadal bych jako debil, kdybych se bránil nepravděpodobné příčině smrti, když na mnohem pravděpodobnějších příčinách smrti svědomitě pracuji. To vůbec nedává smysl… V rámci toho jsem přestal brát všechny drogy. Rozumíte, že jo? Jde primárně o to žít, ne jen žít po zombie apokalypse. Navíc, myslím, že si bez drog trochu zvýším i pravděpodobnost, že se zombie apo vůbec dožiji a budu při ní víc fit.

A zrovna v onu sobotu jsem šel na lavičku rozdýchat absťák. Seděl jsem a umíral na bolest hlavy. Zpětně si připadám docela jako pussy, páč oproti té depce, co mě masakrovala včera a předevčírem, to byla akorát jemné pískání v uchu.

U rybníčku byl v tu dobu naštěstí klid. Dokud teda nepřišla partička mladých pankáčů. A jako musím uznat, že to byli solidní pankáči. Žádný zobáci, co by studovali střední odbornou školu pankáčskou v prvním ročníku. Tohle už byli prosím druháci. Měli hadry. Měli číra. Měli krabičák. Měli debilní kecy jako „Už jsi potkal svoji Nancy?“ a „Dneska bude riot.“. Z mobilu jim samozřejmě hrála Anarchy in the UK. Nekecám, tyvole. Možná jsem byl na nějakým absťákovým tripu a celý se mi to zdálo, ale seriozně jsem se chtěl odprásknout.

Místo sebevraždy jsem ale zjistil, jak vypadají moji dva strážní andělé. Vypadají jako JAS 39 Gripeny. Asi jsem nevědomky mentálně zahlásil do nebes kód Broken arrow, páč mě za chvíli po zhrození se nad pankáči přiletěli zachránit.

Vypadalo to úplně jak v tomhle videu:

Akorát místo houkání auta jeden z pankáčů rozlil krabičák. Nevím jak, ale podařilo se mu to. Leknout se nemohl, páč Gripeny dělaly kravál už dlouho před tím. Borci ještě pár minut zevlili, než se odešli. Celou dobu okolo poletovaly Gripeny a dělaly hluk, takže jsem neslyšel žádný jejich hity ani moudra. Pankáči se už se pak nevrátili. Díky nebesům.

Nejlepší strážní andělé všech dob. Nekecám. Je super vědět, že mi takové mocné stroje kryjí záda. Ty se při odvykání od prasáren a třeba i při zombie apokalypse ještě může hodit.

PS: Doufám, že si akci mých strážných andělů užili i lidi, co byli o kousek dál na letišti na leteckém dnu. Nálety mých strážných andělů byly určitě stokrát víc kůl než ty jejich vrtulníky a dvojplošníky nebo co to tam měli. A vůbec... Proč si tam ty Gripeny třeba rovnou nepozvali?

I guess this is growing up!

A teď vážně o tom, co jsem dělal o prázdninách. O prázdninách jsem se stal dospělým. Teda myslím.

V srpnu jsem totiž konečně podstoupil iniciační rituál dospělosti. Byl jsem na koncertě nejoblíbenější kapely svých teenage let – Blink-182. To nebyl jenom dlouho očekávaný koncert, jak jste se mohli dočíst v každé recenzi, byl to nefalšovaný rituál dospělosti.

Znáte to. Každá společnost vzdálená časem i prostorem má nějaký rituál, ve kterém se z mladejch stávají starý. Sparťané si to třeba řešili Krypteiou, při které vysílali neozbrojené mladíky zabíjet otroky. My, fanoušci Blink-182, místo toho máme účast na koncertu své oblíbené kapely.

To není bulšit. Blink-182 jsou známí především kvůli svým pop-punkovým písničkám o holkách a radostech mládí a svým vtípkům o šukání psů. Není divu, že je s tímhle materiálem žralo tolik lidí, včetně mě. Jejich hudba však nebyla pouze genitální, ale jak potvrdili i na Untitled i geniální. Blink nejsou žádná kapela, za jejíž poslouchání se není třeba stydět, ale pořád jsou spíš teenage záležitost, že jo.

Koncerty Blink-182 se staly iniciačními rituály dospělosti, protože Blink měli pauzu a pět let nekoncertovali. Z jejich koncertů se stala důležitá předělová událost. Všichni, co je poslouchali za dospívání a neviděli je naživo, si museli počkat. Mohli je tedy vidět, až v pozdějších letech. V letech, kdy je nejvyšší čas zahodit své teenage humory a být dospělý a zodpovědný. A to prostě nejde lépe, než na koncertu Blinků.

Pro nás, místní fanoušky, to bylo ještě horší. Dvakrát po jejich návratu se plánované vystoupení zrušilo. Najednou jsme tedy měli ztracenou generaci fanoušků, která kvůli okolnostem nebyla uvedena do dospělosti v solidním věku, ale čekalo ji to až v pokročilé mladé dospělosti.

Bylo to ale tak, tak. Z ohlášení koncertu jsem si moc neucvrknul. A to ještě před pár lety jsem propadl totální euforii při oznámení jejich účasti na Prague City Festivalu. Při zrušení toho vystoupení jsem zase rozdával na Twitteru sektářská unfollow všem lidem, radujících se, že zrušili Blink, protože The Hives jsou stokrát lepší. Když jsem si před koncertem poslechl jejich desky, nemohl jsem poslouchat nejen jejich nejstarší desky, ale ani Enema of the State a Take of Your Pants and Jacket.

A přitom takový zásadní vliv na mě Blink-182 měli. Víte, jak vám někdy moje psaní přijde vtipný? Tak je to jenom kvůli nim. Líbilo se mi, jak jsou vtipní, tak jsem taky začal být vtipný. Před tím jsem byl nudný. Navíc jsem zjistil, že Tom DeLonge je moje módní ikona.

Soulmate po koncertě totiž okomentovala Thomasův outfit slovy podobnými těmto: „Tom vypadal fakt hrozně. Nosit krátký tričko natažený přes tričko s dlouhým rukávem je vrchol nevkusu. To nesluší nikomu. Když jsem v tom poprvé viděla tebe, tak jsem se málem… No hrůza. To je pomalu horší než ty tvoje debilní asexuální šachovnicový papuče, co vydáváš za boty. Prosim tě, kam na to chodíš?“

„No, to mám všechno odkoukaný od Toma…“ uvědomil jsem si, že DeLonge mě formoval i co se hadrů týče.

(Mimochodem, kdybyste se ptali, co soulmate dělala celý léto, tak měla spoustu práce s předěláváním svého TOP10 Nejnevkusnějších kusů oblečení v historii. Všechny vás pozdravuje.)

Koncert to byl solidní. Trochu zaskočilo, že po letech hrdého členství v Team DeLonge jsem najednou stál na Hoppusově straně. Jsem si to mohl ohlídat nebo něco… Každopádně kluci to mají skvěle secvičený. Víc nebylo třeba. Diváci se po letech zadržovaného singalognu na teenage hity strhli sami. Předvedli přesně to, co můžete vidět na mnoha záznamech jejich vystoupení na Youtube. Akorát myslím, že před Dammit DeLonge nezařval „Take your pants off!“…

Ale abych se netvářil, že jsem se při koncertu nepontentoval blahem, přiznávám se, že jsem se potentoval. Úplně mě rozjebala Down. Ta písnička má sama o osobě strhující meditativní náboj. A naživo teprve… tyvole. Hoppus tím svým hlubokým hlasem opakuje mantru, DeLonge přidává osudový refrén, kde přispívává prasečinky, a Barker to dobubnuje do… do… Nevím. Mě to seriozně vystřelilo na Měsíc. Fucking A!

Když už jsme u těch Fucking A, tak dvě patří i předkapelám. A Wilhelm Scream výborný. Do Gnarwolves jsem se na místě zamiloval.

Mimochodem, samotná účast na koncertu není všechno. Ještě jde o moment zasvěcení. Letos to bylo s legendárním flaming fuck, takže jsme se první poklonili obřímu hořícímu nápisu „FUCK“ a pak z plných plic vyřvávali „Well I guess this is growing up!“.

Podívejte se na záznam z festivalu v Readingu, kde světili až 90 000 lidí. Uvidíte vznícení flaming fuck a že to stojí za to.

Bylo to dobrý. Iniciační rituál proběhl. Po letech jsme se dočkali dospělosti. Na to se nedá říct nic jiného než: „Fuck, fuck, shit, big flaming fuck!“. Čili říct to samé, co říkali ti sparťanští mladící, když sejmuli otroka a stali se dospělými válečníky. Přišel totiž za nimi vzápětí Leónidas a oznámil jim, že už když už jsou teda dospělí, půjdou s ním blokovat nějaký Peršany do Thermopyl.