Začíná školní rok. A jak jinak
ho přivítat než populárním slohovým cvičením, ve kterém se má popsat nějaký
zajímavý zážitek z prázdnin? Můj poslední takový sloh paní učitelka
vyhodnotila jako nejlepší z celé třídy. A to bylo kdysi dávno. V deváté
třídě. Po těch letech bude kvalita asi trošku horší.
Inu, o prázdninách jsem sedával
venku po lavičkách a psal si do sešitku. V jedné knížce jsem se dočetl, že
pravidelný psaní do sešitku je super věc, jak vyplavit sračky z organismu.
Vypíšete se s tím do sešitku a nikde jinde s tím neotravujete. A ono
to fakt funguje. Normálně jsem většinu těch sraček, kterými jsem vyplnil ty tři
sešity, neměl potřebu někde jinde psát. Ani evergreeny jako „Dneska se mi zase
nechce psát.“, „Vypadá to, že bude pršet.“ nebo „Dneska je pěkně horko.“.
Při tom jsem si vyslechl další životní příběhy. Nechápu, jak to ti lidi vycítí, že je nepošlu
do hajzlu a budu poslouchat. Pořád za mnou někdo lezl a valil do mě. Postupem
času jsem si všiml, že nedělám vrbu, ale, ty vole, terénního sociálního pracovníka
na vyrovnávání se s komunismem.
Znáte to. Pořád někdo říká, že
komunisti napáchali na charakteru „národa“ vážné škody, které se nedaří a
nedaří opravit. Je to horší o to, že revoluce proběhla mírně a s komunisty
jsme zůstali přátelé. Stále jim patří nějakých 10, 15, 20 % našeho kolektivního
srdce. Kvůli tomu, že se s nimi vřele stýkáme i po rozchodu, se nemůžeme posunout. Moudří lidé radí, že s tím musíme okamžitě přestat – zakázat KSČM,
vytěsnit to normalizační přizdisráčské myšlení, přestat s poděláváním,
narovnat páteř, nebát se stát si za svým a tak.
Tyhle rady moc použitelné
nebyly. Lidi, co se mi svěřovali se svým životními příběhy, neměli problém přejít
„zasrané komunisty“, ale přenést se přes rozchod se „zlatými komunisty“. Tohle
byla úplně jiná situace. Uvědomění si prázdnoty po osudové lásce. Lásce tak
velké, že na ni vzpomínají často i ti, co ji pořádně nemohli zažít. Na tyto
lidi se v těch intelektuálních cvičeních o nápravě pamatuje jako na lůzu,
která by měla co nejdřív chcípnout. A to není úplně ideální věc, co jim říct.
Většinou jsem to na ně zkusil
takhle: „Serte na tu totalitu, stejně to byla děvka. Takových totalit na světě
je… Přijde jiná, lepší. Budou větší byty pro každého, jistější práce, víc pořádku…
A když na ni budete opravdu hodný, tak si představte, že bude i měnová reforma
a ceny zboží budou mnohem nižší než za komunistů! Musíte ji ale trochu aktivně
vyhledávat. Někde tam určitě je. A až ji najdete, nezapomeňte udělat nějaký gesto.
Zapálit policejní stanici nebo tak. To by mohlo zabrat.“
Pokud jsem podjebal demokracii, omlouvám se. Já se je snažil povzbudit. A ty povídačky na zlomené
srdce v amerických seriálech fungují, že jo.
Mimochodem, přestože to nemusí
být z tohoto článku patrné, celé prázdniny jsem abstinoval.
