Vlak už byl skoro na nádraží,
když mi došlo, že bych si měl na příjezd pustit nějakou tematickou písničku.
Byla to totiž výjimečná událost. Ne každý den se člověk vrací do rodného města
s tak velkými zavazadly, které se vozí jenom při homecomingu. A homecoming
to skutečně byl.
Takový ten taktický homecoming,
kdy se člověk přemisťuje v přípravě na nadcházející události, které
otřesou světem. Blíží se totiž zombie apokalypsa. Vše tomu nasvědčuje. Mizejí letadla,
kde stoprocentně propukla infekce. Olympijské hry jsou plné vojáků jednoznačně
z důvodů prevence. Švýcaři zpřísňují imigraci, aby snížili možnost
nakažení ze zahraničí. Půlka světa vyvíjí vlastní drony, protože je docela dobrý
zařízení na kosení zombíků. Severní Korea snižuje stavy papalášů, jelikož
nemají dost místa v prominentních krytech. A tak dál.
Svět se připravuje, to je dobrá
zpráva. Špatná zpráva je snížená imunita spousty obyvatel evropských států. Po
celé Evropě rostou preference různých vlasteneckých, extrémně pravicových a
fašistických stran. To je jasný úkaz snížené intelektuální imunity. Tito lidé
bohužel nebudou schopni se dostatečně zamyslet nad tím, co se na nás řití.
Hrozbu podcení, budou brzo kousnuti a začnou roznášet nákazu. O kilo, že
účastníci všech těch francouzských pochodů za rodinu budou již brzy znovu
pochodovat v podobném složení. A tentokrát nebudou chtít tradiční hodnoty,
ale mozky. Přes všechnu utajenou snahu vlád mnoho států se průseru globálních
rozměrů nevyhneme.
Jestli se vám toto vysvětlení
nezamlouvá, spekulujte nad lepším. But if
Judgement Day started tonight at least you’d know I was right and I’d be
laughing at the end of the world, že jo...
Každopádně, blížil se moment
homecomingu a já byl bez písničky. Skvěle by se na tuto příležitost hodila A Place to Hide od White Lies, jež jsem
však v mobilu neměl. Jako nejvhodnější jsem vyhodnotil Goodbye Copenhagen,
která by zase byla příhodnější při odjezdu z Prahy.
I s mizerným soundtrackem
jsem se zažral do situace hanebného návratu. Dokonce jsem při čekání na autobus
před nádražím přehlédl pobudu, který na mě očividně už chvíli mluvil, jelikož
první, co jsem slyšel, když jsem si odšpuntoval uši, bylo: „Ti dali echo, abys
mi nic nedával, co?“.
„Co? Jaký echo?“ zeptal jsem
se.
„Nedělej blbýho… Dali ti echo…
Jste všichni stejní… Abys umřel!“ uzavřel ten náš rozhovor a odešel.
Chvíli jsem byl zaskočen, ale
pak jsem musel uznale přikývnout. Kdybychom to brali jako prokletí, nezbývá než
ho zhodnotit jako nejblbější prokletí všech dob, protože zvěstování mé smrti
nedoplnil příslovečným určeným času nebo bolestivosti. Když se na to však
podíváme jako na přivítání při návratu na rodnou placku, je to jednoznačně
jedno z nejlepších. Respekt. A díky.
Pusťte si aspoň vy ty White
Lies, když já to provařil. Doporučuju tady ten super záznam z koncertu v Lucerně
(Kdyžtak jsem ten debil, co při každým „I need a place to hide before the storm
begins“ máchá rukou.):
Mimochodem, sorry, že jsem
dlouho nic nenapsal. Motivační
kočička má totiž ve starém pokoji nevhodné světelné podmínky. Světlo tu
svítí chvíli ráno a pak už vůbec. Číča vůbec nemaká a já pak taky ne. Jo, a
taky, I’ve been searching through some
books to try and find some truth. Jak se říká, že člověk má dělat takový
psaní, který by chtěl jako čtení… To je super rada, ovšem do momentu než to
čtení, co by chtěl mít ke čtení, najde. To se mi taky přihodilo.
