úterý 22. dubna 2014

…a place to hide before the storm begins

Vlak už byl skoro na nádraží, když mi došlo, že bych si měl na příjezd pustit nějakou tematickou písničku. Byla to totiž výjimečná událost. Ne každý den se člověk vrací do rodného města s tak velkými zavazadly, které se vozí jenom při homecomingu. A homecoming to skutečně byl.

Takový ten taktický homecoming, kdy se člověk přemisťuje v přípravě na nadcházející události, které otřesou světem. Blíží se totiž zombie apokalypsa. Vše tomu nasvědčuje. Mizejí letadla, kde stoprocentně propukla infekce. Olympijské hry jsou plné vojáků jednoznačně z důvodů prevence. Švýcaři zpřísňují imigraci, aby snížili možnost nakažení ze zahraničí. Půlka světa vyvíjí vlastní drony, protože je docela dobrý zařízení na kosení zombíků. Severní Korea snižuje stavy papalášů, jelikož nemají dost místa v prominentních krytech. A tak dál.

Svět se připravuje, to je dobrá zpráva. Špatná zpráva je snížená imunita spousty obyvatel evropských států. Po celé Evropě rostou preference různých vlasteneckých, extrémně pravicových a fašistických stran. To je jasný úkaz snížené intelektuální imunity. Tito lidé bohužel nebudou schopni se dostatečně zamyslet nad tím, co se na nás řití. Hrozbu podcení, budou brzo kousnuti a začnou roznášet nákazu. O kilo, že účastníci všech těch francouzských pochodů za rodinu budou již brzy znovu pochodovat v podobném složení. A tentokrát nebudou chtít tradiční hodnoty, ale mozky. Přes všechnu utajenou snahu vlád mnoho států se průseru globálních rozměrů nevyhneme.

Jestli se vám toto vysvětlení nezamlouvá, spekulujte nad lepším. But if Judgement Day started tonight at least you’d know I was right and I’d be laughing at the end of the world, že jo...

Každopádně, blížil se moment homecomingu a já byl bez písničky. Skvěle by se na tuto příležitost hodila A Place to Hide od White Lies, jež jsem však v mobilu neměl. Jako nejvhodnější jsem vyhodnotil Goodbye Copenhagen, která by zase byla příhodnější při odjezdu z Prahy.

I s mizerným soundtrackem jsem se zažral do situace hanebného návratu. Dokonce jsem při čekání na autobus před nádražím přehlédl pobudu, který na mě očividně už chvíli mluvil, jelikož první, co jsem slyšel, když jsem si odšpuntoval uši, bylo: „Ti dali echo, abys mi nic nedával, co?“.
„Co? Jaký echo?“ zeptal jsem se.
„Nedělej blbýho… Dali ti echo… Jste všichni stejní… Abys umřel!“ uzavřel ten náš rozhovor a odešel.

Chvíli jsem byl zaskočen, ale pak jsem musel uznale přikývnout. Kdybychom to brali jako prokletí, nezbývá než ho zhodnotit jako nejblbější prokletí všech dob, protože zvěstování mé smrti nedoplnil příslovečným určeným času nebo bolestivosti. Když se na to však podíváme jako na přivítání při návratu na rodnou placku, je to jednoznačně jedno z nejlepších. Respekt. A díky.

Pusťte si aspoň vy ty White Lies, když já to provařil. Doporučuju tady ten super záznam z koncertu v Lucerně (Kdyžtak jsem ten debil, co při každým „I need a place to hide before the storm begins“ máchá rukou.):

 
Mimochodem, sorry, že jsem dlouho nic nenapsal. Motivační kočička má totiž ve starém pokoji nevhodné světelné podmínky. Světlo tu svítí chvíli ráno a pak už vůbec. Číča vůbec nemaká a já pak taky ne. Jo, a taky, I’ve been searching through some books to try and find some truth. Jak se říká, že člověk má dělat takový psaní, který by chtěl jako čtení… To je super rada, ovšem do momentu než to čtení, co by chtěl mít ke čtení, najde. To se mi taky přihodilo.

ShareThis