To mrdám!

Fascinují mě lidé, co mají z každého cestování vlakem historku. Když vlezu do vlaku, taky se občas něco stane – začne hořet lokomitiva, rupne voda na hajzlu a vytopí vagon, rychlík je plný dělníků z východního Slovenska, ve vedlejším kupé někdo souloží, taky mě vyvedli z první třídy a cizí pán mi nabídl banán a začal povídat o svých manželských problémech. Většinou však nastoupím, jedu, vystoupím. V neděli večer jsem nastoupil, pár hodin dělal kazišuka, zamyslel se nad pravděpodobnou sebevraždou a vystoupil.

V neděli ve 20:15 totiž u Zábřehu vlak srazil člověka, což našemu vlaku vyjíždějícímu ve 21:49 z Olomouce, protáhlo cestu o dvě hodinky. Ty jsem vyplnil poslechem dámy a gentlemana cestují se mnou v kupé. První jsem si vyslechl hejtování osoby, co asi spáchala sebevraždu. Jinak jsem se od gentlemana učil, jak světáci balí studentky prvního ročníku VŠE. Když jsem totiž nastoupil do kupé, nesmrdělo to tam jenom rybinou z Jančurovy představy o suši, ale také jednostrannými plány na soulož.

Bavili se nejprve o sebevrahovi. Přijde mi, že pravděpodobného sebevraha odsoudili bez pochopení věci. Studentka i Světák si notovali, jak je to sobecký akt, takhle si skočit pod vlak. Vždyť tím naserete spoustu lidí! To může jenom hajzl a teatralista, což je asi český název pro attention whore, tipuju. Lidi by se měli zabíjet někde o samotě, aby nikoho nenasrali, říkali.

No nevím, já mám za to, že sebevražda je vrcholný stav „To mrdám!“ a při vrcholném stavu „To mrdám!“ to prostě celý mrdám včetně cizích lidí a ukončím to. Pár cizích lidí pičujících několik hodin ve vlaku nehraje roli. Myslím, že akt sebevraždy jde mimo kategorie žijících mladých nadějných a nemá smysl vyčítat někomu sobeckost, když to prostě mrdá. Ale co já vím, já jsem spíš na straně tolerance pičovin způsobených osobním shitem než ordnungu…

Vedle jejich prohlášení a mých úvah jsem však ze skrytu knížky sledoval světákovo balení Studentky. Šel na to chytře. Vytáhl tu nejostřejší zbraň v povídání za cílem soulože – cestování. Takový to cool cestování, kdy se v pondělí impulzivně rozhodnete, že potřebujete oddech a ve čtvrtek letíte do zahraničního města, z něhož sice nemáte jedinou fotku, kterou byste to dokázali, ale to nevadí, protože stačí do zblbnutí opakovat poučku číslo jedna z publikace Blafujeme o cestování – že tam jsou super lidi, úplně boží, ne jak ty nasraný ksichty všude tady – a všichni vám to žerou.

Borec pozval slečnu na pivko, pak běžel za stevardem pro další, pak se šábli ještě o jedno balení suši. Nenápadně ze slečny loudil záliby a v momentu shledání společné udeřil a takovým tím whatever stylem ji pozval na rande. Na to, že se slečna celou dobu chichotala, dostal docela krutý ícébéčko (Ícébéčko jakože ICB, zkratka „in cold blood“, jakože chladnokrevnej kill, snažím se tuhle zkratku protlačit, tak ji používejte kdyžtak. Dík.).

Po nějakým dalším vlažnějším povídání a mlčení borec zhasl, sundal si boty a rozvalil přes se tři sedačky stylem, který jsem nejprve dekódoval jako „Po lahváči si rád zdřímnu.“, ale když jsem nad tím teďka celý dva dny přemýšlel, tak to spíš znamenalo „To mrdám!“.

Moc jsem se od toho gentlemana teda o balení nenaučil…

Všem těm, co se na to v neděli vymrdali a všichni na ně akorát pičovali, bych chtěl zahrát nějakou pěknou písničku, třeba tady tu historicky poslední od kucí z My Chemical Romance. Jsem s váma!