Harry Potter a nejblbější sport všech dob

Po letech ignorování jsem se rozhodl trochu se vzdělat o životě a mladických skutcích kouzelníka Harryho Pottera. Viděl jsem všechny filmy a tak nějak nevím. Asi mám v srdci místo jenom na jednu ságu, páč mi to přišlo poněkud nedobré.

Špatný na tom je, že se pořádně nedá fandit arcipadouchovi, páč je to ve srovnání s jinými evil mastermindy totální lama bez špetky charismatu. Tyvole, sejmul toho upíra z další oblíbené ságy, ale Gandalfa za něho musel odkráglovat nějakej profesůrek z Bradavic. Navíc to neudělal kvůli svůdnosti charismatu temného lorda, nýbrž kvůli kariérnímu postupu. Hrůza.

Naštěstí má Harry Potter i světlejší momenty. Třeba, když ve čtvrtém dílu ti teroristi zaútočili na Mistrovství světa ve famrpálu nebo když v bitvě o Bradavice hořelo famfrpálové hřiště. Famfrpál je totiž naprosto nejblbější sport vytvořený v průběhu věků.

Mám k famfrpálu v podstatě jenom dvě výhrady:

Famfrpál je blbost, protože kolem hrací plochy není bariéra zabraňující průniku kouzel z publika.

Viktor Krum je prý velký hráč a bulharský národní mančaft obávaný soupeř. Kulový. Všechno to má pod palcem mezinárodní sázkařský kartel, který svým vytipovaným týmům přikouzluje štěstíčko a srdíčko, jak to jen jde. Třeba ti Bulhaři celý léta byli za bouráky a pak vyhořeli ve finále mistrovství. To není náhoda. Když i Hermiona čaruje, aby dostala Rona do týmu Nebelvíru, představte si, jak to fixlují kluci od Malfoye seniora nebo kdo vede tu mafii.

Sakra, vždyť tam všichni diváci umí čarovat a můžou ten zápas ovlivňovat, jak se jim jen zachce. Myslím, že tuhle nedomyšlenost musí pochopit i lidé, kteří budou proti dalšímu argumentu namítat něco o hledání logiky ve světě čar a kouzel, jenž je s logikou v příkrém rozporu.

Famfrpál je blbost, protože je to kolektivní sport, který nezohledňuje snahu většiny kolektivu.

Ve famfrpálovém zápase proti sobě stojí dva týmy po sedmi hráčích, z nichž se šest snaží dostat míč do branek soupeře, za což získá skórující tým 10 bodů, a zároveň jeden hráč na každé straně hledá Zlatonku, za jejíž chycení se získá 150 bodů. Zápas končí pouze v případě, když ji jeden z dvou vybraných hráčů chytí. Trochu nedává smysl, že nalezení Zlatonky, a tedy souboj jenom dvou hráčů ze čtrnácti, z logiky toho sportu rozhoduje skoro každé utkání.

V brankách jsou totiž brankáři a ve sportech s brankáři je obecně těžké se dostat do vedení o šestnáct branek. To proti vám musí hrát naprosto marnej mančaft nebo vám někdo musí trošku „přičarovat“. Výhodu tří branek ve famfrpálu oproti jiným sportům likviduje šílená rychlost hry.

Vezměme si takovou házenou, což je sport s rychlým tempem a padá v něm hodně branek. Jestli jsem se nedíval blbě, při 132 zápasech základní části právě probíhající extraligy házené mužů pouze dva zápasy dopadly rozdílem o šestnáct branek a víc. Oba dva shodou okolností o šestnáct.

Teď ještě připočtěme, že pro jistotu vítězství ve famfrpálu to musíte udržet, než jeden z hráčů Zlatonku najde. Pouze v tomto případě je výkon většiny famfrpálového mužstva něčemu platný. V naprosté většině zápasů se však snaží zbytečně, zápas rozhodne někdo jiný.

Famfrpál je prostě taková házená s dvěma hráči navíc, kteří před tělocvičnou hrají geocatching. Kdo najde kešku získá pro svůj tým 15 gólů a zápas končí. Zní to jako blbost, co? No taky že je. J. K. Rowlingová za to dokonce dostala Řád britského impéria.

Mimochodem, ten finálovej mač mistrovství světa ve famfrpálu mezi Bulharskem a Irskem ze čtvrtého dílu podle Wikipedie dopadl právě oním nepravděpodobným výsledkem. Krum chytil Zlatonku, když jeho tým prohrával o 160 bodů. To tak samozřejmě dopadlo, protože sázkařský kartel chtěl, aby to tak dopadlo. Zkasírovali za to megabalík, páč všichni sázeli na obávané Bulhary. Malfoyům za tohle šmelo stojí barák v Karibiku.

Jo, a vlastně kromě ničení famfrpálových hřišť je v těch bijácích ještě dobrej Dobby. Dobbyho mám rád.