Fascinují mě lidé, co mají
z každého cestování vlakem historku. Když vlezu do vlaku, taky se občas
něco stane – začne hořet lokomitiva, rupne voda na hajzlu a vytopí vagon,
rychlík je plný dělníků z východního Slovenska, ve vedlejším kupé někdo
souloží, taky mě vyvedli z první třídy a cizí pán mi nabídl banán a začal
povídat o svých manželských problémech. Většinou však nastoupím, jedu, vystoupím.
V neděli večer jsem nastoupil, pár hodin dělal kazišuka, zamyslel se nad
pravděpodobnou sebevraždou a vystoupil.
V neděli ve 20:15 totiž u
Zábřehu vlak srazil člověka, což našemu vlaku vyjíždějícímu ve 21:49
z Olomouce, protáhlo cestu o dvě hodinky. Ty jsem vyplnil poslechem dámy a
gentlemana cestují se mnou v kupé. První jsem si vyslechl hejtování osoby, co
asi spáchala sebevraždu. Jinak jsem se od gentlemana učil, jak světáci balí
studentky prvního ročníku VŠE. Když jsem totiž nastoupil do kupé, nesmrdělo to
tam jenom rybinou z Jančurovy představy o suši, ale také jednostrannými
plány na soulož.
Bavili se nejprve o
sebevrahovi. Přijde mi, že pravděpodobného sebevraha odsoudili bez pochopení
věci. Studentka i Světák si notovali, jak je to sobecký akt, takhle si skočit
pod vlak. Vždyť tím naserete spoustu lidí! To může jenom hajzl a teatralista,
což je asi český název pro attention whore, tipuju. Lidi by se měli zabíjet
někde o samotě, aby nikoho nenasrali, říkali.
No nevím, já mám za to, že
sebevražda je vrcholný stav „To mrdám!“ a při vrcholném stavu „To mrdám!“ to
prostě celý mrdám včetně cizích lidí a ukončím to. Pár cizích lidí pičujících
několik hodin ve vlaku nehraje roli. Myslím, že akt sebevraždy jde mimo
kategorie žijících mladých nadějných a nemá smysl vyčítat někomu sobeckost, když to prostě mrdá. Ale
co já vím, já jsem spíš na straně tolerance pičovin způsobených osobním shitem
než ordnungu…
Vedle jejich prohlášení a mých
úvah jsem však ze skrytu knížky sledoval světákovo balení Studentky. Šel na to
chytře. Vytáhl tu nejostřejší zbraň v povídání za cílem soulože –
cestování. Takový to cool cestování, kdy se v pondělí impulzivně
rozhodnete, že potřebujete oddech a ve čtvrtek letíte do zahraničního města,
z něhož sice nemáte jedinou fotku, kterou byste to dokázali, ale to
nevadí, protože stačí do zblbnutí opakovat poučku číslo jedna z publikace Blafujeme o cestování – že tam jsou
super lidi, úplně boží, ne jak ty nasraný ksichty všude tady – a všichni vám to
žerou.
Borec pozval slečnu na pivko,
pak běžel za stevardem pro další, pak se šábli ještě o jedno balení suši.
Nenápadně ze slečny loudil záliby a v momentu shledání společné udeřil a
takovým tím whatever stylem ji pozval na rande. Na to, že se slečna celou dobu
chichotala, dostal docela krutý ícébéčko (Ícébéčko jakože ICB, zkratka „in cold
blood“, jakože chladnokrevnej kill, snažím se tuhle zkratku protlačit, tak ji
používejte kdyžtak. Dík.).
Po nějakým dalším vlažnějším
povídání a mlčení borec zhasl, sundal si boty a rozvalil přes se tři sedačky
stylem, který jsem nejprve dekódoval jako „Po lahváči si rád zdřímnu.“, ale
když jsem nad tím teďka celý dva dny přemýšlel, tak to spíš znamenalo „To
mrdám!“.
Moc jsem se od toho gentlemana
teda o balení nenaučil…
Všem těm, co se na to v neděli
vymrdali a všichni na ně akorát pičovali, bych chtěl zahrát nějakou pěknou
písničku, třeba tady tu historicky poslední od kucí z My Chemical Romance.
Jsem s váma!