Tajná přísada

Soulmate nedávno pojala podezření, že si neumím užívat jídlo. Samozřejmě je to pravda. Věcí jako užívání si jídla jsem se vzdal v momentě, kdy jsem zůstal odkázán na tajemství vlastních kulinářských schopností, které jsou… řekněme, že je dobrý důvod, proč jsou uzamčeny ve třinácté komnatě a ta je zamřížovaná a pojištěna závorou.

Ovšem dnes se stalo něco, co jsem nečekal – chutnalo mi. Hodně. Nejvíc. Uvařil jsem nejlepší brambory, jaké jsem kdy jedl. Nerad bych se na vás vyvyšoval nebo posílal vaše kulinářské dovednosti k lopatě, ale pravda je taková, že ode dneška jsem tady přes bramborový salát já. Řekněte svým babičkám, ať mi napíší o recept.

A přitom to byla normální kulinářská mizérie jako vždycky: Klíčovou přísadu, která není umístěná v názvu receptu, jsem nechal v obchodě. Potupně jsem vygoogloval recept, abych získal jistotu, že to jde i bez ní. Zdroj mě však znejistěl. Při solení jsem se zabral do sledování klíčového zápasu českých hokejek na olympiádě. Olej stříkal na strop. Ostatní padalo na zem. A tak.

Neuvařil jsem však důvod ucpanýho hajzlu jako vždycky, ale něco fenomenálního. První ochutnání bylo nadpozemským zážitkem. Dokonce sestoupil Ježíš, ochutnal a pravil: „Kdybych tehdy u toho Galilejskýho jezera dělal takovýhle zázraky, tak sice chcípne spousta lidí, ale ty co by se nažrali, by se nažrali tak luxusně, že by při tom mým popotahování s Pilátem Pontským podali takový svědectví, že bych vylezl s podmínkou.“.  Jak se mi podařila taková mistrovská krmě, samozřejmě vím. Může za to tajná přísada.

Když jsem totiž šel z krámu s rukama plnýma igelitek, roztrhl jsem mi sáček s bramborami. Mé tradiční introvertní reakci o kurvách a pičích přidalo pár decibelů nasrání, co jsem posbíral v průběhu dne. Tím si mě všimla skupinka místních teenage gangsterů, která na lavce přes sluchátka dealovala asi hodně přísný rapy ve featuringu s Katy Perry (Měli ty sluchátka, že jo.). Když na mě kápo zařval něco o kokotech, gang začal sbírat. Sbírali všichni. I ta slečna o berli, co borce asi přišla balit.

Donesli mi je. Bylo to tak ohleduplný a krásný… Normálně sestoupil Ježíš a každému z party dal náramek „I do what Jesus would do!“. Bylo to dojemný. A milý. A krásný. A děkuji. Děkuji. Děkuji. To si vůbec nezasloužím.

Tajná přísada mého bramborového salátu je tedy ohleduplnost, mír a láska k momentálně bližnímu časem i prostorem, která se dostala do brambor od těch hodných lidí. Dostal jsem dar, který mi bude při obžerství připomínat, že mám být lepším člověkem – že si mám pečlivě všímat momentálně bližních časem a prostorem. A hilfnout jim. Jinak bramborový salát neuvařím tak dobrý.

PS: A taky jsem poprvé v životě použil doměrku. Vím, jak i na další ingredience.