Soulmate nedávno pojala podezření, že si neumím užívat jídlo. Samozřejmě je to pravda. Věcí jako
užívání si jídla jsem se vzdal v momentě, kdy jsem zůstal odkázán na
tajemství vlastních kulinářských schopností, které jsou… řekněme, že je dobrý
důvod, proč jsou uzamčeny ve třinácté komnatě a ta je zamřížovaná a pojištěna
závorou.
Ovšem dnes se stalo něco, co
jsem nečekal – chutnalo mi. Hodně. Nejvíc. Uvařil jsem nejlepší brambory, jaké
jsem kdy jedl. Nerad bych se na vás vyvyšoval nebo posílal vaše kulinářské dovednosti k lopatě, ale pravda je taková, že ode dneška jsem tady přes
bramborový salát já. Řekněte svým babičkám, ať mi napíší o recept.
A přitom to byla normální
kulinářská mizérie jako vždycky: Klíčovou přísadu, která není umístěná v názvu
receptu, jsem nechal v obchodě. Potupně jsem vygoogloval recept, abych
získal jistotu, že to jde i bez ní. Zdroj mě však znejistěl. Při solení jsem se
zabral do sledování klíčového zápasu českých hokejek na olympiádě. Olej stříkal
na strop. Ostatní padalo na zem. A tak.
Neuvařil jsem však důvod
ucpanýho hajzlu jako vždycky, ale něco fenomenálního. První ochutnání bylo
nadpozemským zážitkem. Dokonce sestoupil Ježíš, ochutnal a pravil: „Kdybych
tehdy u toho Galilejskýho jezera dělal takovýhle zázraky, tak sice chcípne
spousta lidí, ale ty co by se nažrali, by se nažrali tak luxusně, že by při tom
mým popotahování s Pilátem Pontským podali takový svědectví, že bych vylezl
s podmínkou.“. Jak se mi podařila
taková mistrovská krmě, samozřejmě vím. Může za to tajná přísada.
Když jsem totiž šel
z krámu s rukama plnýma igelitek, roztrhl jsem mi sáček s bramborami.
Mé tradiční introvertní reakci o kurvách a pičích přidalo pár decibelů nasrání,
co jsem posbíral v průběhu dne. Tím si mě všimla
skupinka místních teenage gangsterů, která na lavce přes sluchátka dealovala
asi hodně přísný rapy ve featuringu s Katy Perry (Měli ty sluchátka, že
jo.). Když na mě kápo zařval něco o kokotech, gang začal sbírat. Sbírali
všichni. I ta slečna o berli, co borce asi přišla balit.
Donesli mi je. Bylo to tak
ohleduplný a krásný… Normálně sestoupil Ježíš a každému z party dal
náramek „I do what Jesus would do!“. Bylo to dojemný. A milý. A krásný. A
děkuji. Děkuji. Děkuji. To si vůbec nezasloužím.
Tajná přísada mého bramborového
salátu je tedy ohleduplnost, mír a láska k momentálně bližnímu časem i
prostorem, která se dostala do brambor od těch hodných lidí. Dostal jsem dar,
který mi bude při obžerství připomínat, že mám být lepším člověkem – že si mám
pečlivě všímat momentálně bližních časem a prostorem. A hilfnout jim. Jinak
bramborový salát neuvařím tak dobrý.
PS: A taky jsem poprvé v životě
použil doměrku. Vím, jak i na další ingredience.
Žádné komentáře:
Okomentovat