Číst Konec civilizace

V pokoji u knihovničky

„Jsem si přečetl tu knížku, co jsi tu nechal. Konec civilizace. To bylo dobrý. Jsem od toho Huxleyho kdysi četl Kontrapunkt a…“

„Tati, když se ti líbil Konec civilizace, tak tady mám něco, co se ti bude určitě líbit. Jmenuje se to Světová válka Z!“

„Dobrý, ale nemáš tu náhodou 1984 od Orwella? Teďka to všude citují, tak bych si to chtěl připomenout.“

„Jo, tady to někde mám, ale je to děsná nuda. To se nedá dočíst. Tady je to v druhé řadě.“

„Aha, tam jsem se nedíval.“

„Jak se říká, nejlepší knížky se dávají do druhé řady v knihovně, aby si to nikdo nepůjčil a následně nevrátil.“

„A proč tam máš tohle, když říkáš, že je to nuda?“

„No, nic lepšího mi tady už nezůstalo, když jsem dozvěděl tuhle taktiku… Každopádně, když jsme u toho Konce civilizace, mám tady super desku inspirovanou tou knížkou. Taky se to jmenuje Konec civilizace. To si poslechni.“

V obýváku u gramofonu

„To je divný. Takový povídání… To je Leoš Mareš?“

„Ne, Bonus. Počkej, mám tady od něj i něco poslouchatelnějšího. Možná.“

Než jsem se vrátil s Náměstím míru, otec už se začetl do obalu desky a nevnímal.

„To je jak Rudý právo.“ „Co?“ „Rozměrem, ne formátem. To je jinak výbornej text.“

Poslední bitva Pussy Riot

Dnes skončil jeden velký příběh. Příběh Pussy Riot. Příběh ¡No pasarán!. Příběh nepřítelkyň státu, o kterých jsme se všichni dozvěděli akorát proto, že byly nepřítelkyně toho správného státu. Jejich cesta byla dlouhá a strastiplná. Od katedrály Krista Spasitele po chodník v Soči. Naděžda T. a druhá míň „poster boy“ riotka zažily velký vzestup a pád.

Bylo to úplně jak v takových těch bijácích, kdy nějaká výrazná osobnost vede lidové povstání. První má úspěchy. Je těžce zkoušená a to jí pomáhá, například když pár členek Pussy Riot zavřete do kriminálu. Taky bodne, když proti vám stojí zloduch jako Vladimir P.

Potom dosáhne těžkého triumfu. Třeba jak riotky pustili z kriminálu. Najde spojence v zahraničí, kteří ve vás vidí perspektivního užitečného idiota jako kdovíkým podplacené americké lidskoprávní nevládky. Spoluprací se stejným nepřítelem v jiných barvách se na ni vysere zbytek původního týmu. To se stalo, když Naděždu T. a tu druhou vykopli z Pussy Riot za dostaveníčko na galavečeru s Madonnou.

No a pak je před ní ta poslední bitva. Dá dohromady armádu a vyrazíte proti nepříteli. Zkušený bardy, co to viděli trochu jinak, nahradí vysoce motivovaným mladým kanónenfutrem. Nepřítel je připravený na všechno. Ví, že jeho popularita doma i ve světě spočívá v tom, že umí dělat pořádek a zatíná tipec všem těm sodomiím – homosexualismu, dalajlámismu a taky pussyriotismu. Musí potvrdit, když se všichni dívají.

Totálně je rozseká jako dneska Naděždu, věrnou sidekičku a jejich partu dneska v Soči:

Byl to masakr. Žádný sraní. Pepřák do ksichtu. Bičem přes záda. Kytaru do odpaďku. Chceš bejt nepřítel státu, tak tady máš přes držku.

Předpokládám, že Vladimir P. nenechá Naděždu T. rozčtvrtit a nerozešle části těla do království jako výstrahu, jak se stalo Melu Gibsonovi v tom bijáku, kde vystrkoval zadek, ale tenhle příběh revolty skončil. Titulky. Konec. Doufám, že Amíci nenatočí debilní remake.

Han pasado.

Tajná přísada

Soulmate nedávno pojala podezření, že si neumím užívat jídlo. Samozřejmě je to pravda. Věcí jako užívání si jídla jsem se vzdal v momentě, kdy jsem zůstal odkázán na tajemství vlastních kulinářských schopností, které jsou… řekněme, že je dobrý důvod, proč jsou uzamčeny ve třinácté komnatě a ta je zamřížovaná a pojištěna závorou.

Ovšem dnes se stalo něco, co jsem nečekal – chutnalo mi. Hodně. Nejvíc. Uvařil jsem nejlepší brambory, jaké jsem kdy jedl. Nerad bych se na vás vyvyšoval nebo posílal vaše kulinářské dovednosti k lopatě, ale pravda je taková, že ode dneška jsem tady přes bramborový salát já. Řekněte svým babičkám, ať mi napíší o recept.

A přitom to byla normální kulinářská mizérie jako vždycky: Klíčovou přísadu, která není umístěná v názvu receptu, jsem nechal v obchodě. Potupně jsem vygoogloval recept, abych získal jistotu, že to jde i bez ní. Zdroj mě však znejistěl. Při solení jsem se zabral do sledování klíčového zápasu českých hokejek na olympiádě. Olej stříkal na strop. Ostatní padalo na zem. A tak.

Neuvařil jsem však důvod ucpanýho hajzlu jako vždycky, ale něco fenomenálního. První ochutnání bylo nadpozemským zážitkem. Dokonce sestoupil Ježíš, ochutnal a pravil: „Kdybych tehdy u toho Galilejskýho jezera dělal takovýhle zázraky, tak sice chcípne spousta lidí, ale ty co by se nažrali, by se nažrali tak luxusně, že by při tom mým popotahování s Pilátem Pontským podali takový svědectví, že bych vylezl s podmínkou.“.  Jak se mi podařila taková mistrovská krmě, samozřejmě vím. Může za to tajná přísada.

Když jsem totiž šel z krámu s rukama plnýma igelitek, roztrhl jsem mi sáček s bramborami. Mé tradiční introvertní reakci o kurvách a pičích přidalo pár decibelů nasrání, co jsem posbíral v průběhu dne. Tím si mě všimla skupinka místních teenage gangsterů, která na lavce přes sluchátka dealovala asi hodně přísný rapy ve featuringu s Katy Perry (Měli ty sluchátka, že jo.). Když na mě kápo zařval něco o kokotech, gang začal sbírat. Sbírali všichni. I ta slečna o berli, co borce asi přišla balit.

Donesli mi je. Bylo to tak ohleduplný a krásný… Normálně sestoupil Ježíš a každému z party dal náramek „I do what Jesus would do!“. Bylo to dojemný. A milý. A krásný. A děkuji. Děkuji. Děkuji. To si vůbec nezasloužím.

Tajná přísada mého bramborového salátu je tedy ohleduplnost, mír a láska k momentálně bližnímu časem i prostorem, která se dostala do brambor od těch hodných lidí. Dostal jsem dar, který mi bude při obžerství připomínat, že mám být lepším člověkem – že si mám pečlivě všímat momentálně bližních časem a prostorem. A hilfnout jim. Jinak bramborový salát neuvařím tak dobrý.

PS: A taky jsem poprvé v životě použil doměrku. Vím, jak i na další ingredience.

Co jsem zjistil při vyprazdňování disku

Nedávno došlo k situaci, ke které se schylovalo dva a půl roku – došlo místo na mém 2 TB externím disku. Při procházení složek a udělování rozsudku smrti upirátěným produktům amerického showbusinessu, jsem si všiml jedné hůrznostrašné věci – mám obrovskou potíž dokoukávat seriály do konce.

Nějak jsem to o sobě tušil. Jenom dokoukat Smallville, což byla před deseti lety moje srdcovka, mě stálo hodiny a hodiny života a podařilo se mi to až při třetím rerunu. Jenomže ty sloupce a sloupce seriálů s rostoucím číslem končícím na čísle, kdy se seriály neruší, mě šokovala.

Představte si, že tak kvalitní večerníček jako Star Trek: Voyager to koupil uprostřed poslední sezóny. Nechápu, vždyť ve Star Treku zas tolik nejedu, abych si všiml, že příběhy Kathryn třeba brutálně vykrádají dobrodružství Jamese Tiberia či Jean-Luca.

Takže kdybych teďka chvíli neblogoval, v sedmi případech z devíti jsem v delta kvadrantu. Musím svoje lidi dostat domů. (Ale klukům z osobního rozvoje to neříkejte.)

První úspěch přeorientování České republiky na východní trhy

Minulou sobotu jsem se v Lidových novinách dočetl zajímavou věc: „Česká metropole by mohla hostit institut, který by sloužil k podpoře a tréninku demokratů ze zemí s nesvobodnými režimy. Prioritní by byl prostor bývalého sovětského bloku.“. To je dobrá zpráva jak pro ekonomiku České republiky, tak i pro mír na světě.

Demokrati v autoritářských zemích se totiž podporují a trénují k tomu, aby svrhli režim a otevřeli tak důležité trhy pro skomírající západní ekonomiky výměnou za bullshit democracy a dodržování lidských práv po euroatlanticku (Abú Ghrajb, Guantánamo, PRISM, My Lai a tak dále do nekonečna, však to znáte…). Podle dokumentárního filmu Revolution business mají monopol na prozápadní revoluce nějaký borci ze Srbska. Mají školicí střediska, počítačové hry, překládají manuály k revoluci a inkasují obstojný bakšiš od amerických tajných služeb.

Docela blbý je, že ti bouráci ze Srbska pokurvili, na co šáhli: Egypt – nikdo neví. Libye – rozmrdaná. Sýrie – málem lítaly atomovky. Ukrajina – lepší nedomýšlet. Vždyť těm frajerům trvalo celý devadesátý léta a jeden rozjebanej Balkán než svrhli Miloševiče. Kluci neumí udělat revoluci bez toho, aby armády NATO vyprázdnily muničáky.

Proto je spásou pro světový mír, že to snad teďka přeberou Češi. Že jo, tady stálo měsíc postávat na Václaváku před Marks&Spencer v trošku obstojným počtu a bylo to hotový.

Nenásilnou a efektivní revoluci je naučí havlovci, transformaci ekonomiky klausovci. Se nedivím, že s umístěním takového institutu, nikdo nemá problém (Schwarzenberg je pro všemi deseti, všichni ostatní taky, když to nebude stát republiku prachy, komunistům je to šumák.). Je to holt biz pro všecky…

Navíc bude potřeba tady ty demokraty naučit sociální sítě. Na takovou střední barevnou revoluci potřebujete desetitisíce fejkových profilů na sociálních sítích, protože na začátku převratu dost dobře hrozí, že lidem nedojde, proč by se měli nechat mlátit od policajtů. To by byla revoluce v háji. Revoluce se dělají s lidem, nebo to tak aspoň musí vypadat.

Na spravování takového množství profilů lidí odhodlaných změnit režim je potřeba spousty vysoce kvalifikovaných expertů na sociální sítě. Ty to bude muset někdo naučit. Na to nebude stačit jeden místní borec, co vede Facebook e-shopu s násadami na hrábě a blog o kreativitě, ale budou potřeba všichni. Už cítíte, jak se rozbíhá ekonomika?

Jestli umístění institutu v Praze klapne, dávám Lukašenkovi rok. Putinovi dva. Na odprodej zbývajících bitevníků L-159 novým východním demokraciím díky kontaktům z pražského cvičáku nesázím.

Výzva dávno ztraceným přátelům

Dneska přicházím s důležitou výzvou všem svým dávno ztraceným přátelům, kteří si našli cestu na můj blog. Je opravdu zásadní upozornění a její ignorování se výrazně podepíše na budoucí podobě našeho přátelství.

Diktuju, tak si pište:

„Hele, tady v článku máš chybu.“ se správně česky píše „Nazdar ty debile. Dlouho jsme se neviděli. Kdy skočíme na pivko?“!

Aby to nevyznělo blbě, vážím si vašeho upozornění. Opravdu oceňuji, že mě nevyválíte v blátě upozorněním na chybu v komentáři, který začíná slovem „autor“ a končí jízlivou poznámkou, jak mají ve zvyku kovaní grammar náckové.

Náš vztah je ale přece na trošičku vyšší úrovni, ne? Chyba, která prošla mou ospalou korekturou o půlnoci, by neměla být v ideálním světě esencí vaší zprávy po letech/měsících/týdnech/včerejšku. Aspoň teda myslím.

Vstávání šampionů

Aby moje cesta za lepším nebyla jenom o hejtování knížky oblíbené po celém světě, musím se přiznat, že jsme včera s kucíma zase odpřísáhli vytvoření návyku. Tentokráte jsme se kolektivně zařekli, že budeme vstávat brzo.

Oni to totiž dělají bohatí. A my, kromě jednoho gentlemana v kvádru s iPhonem, jsme chudí. A chudí přece kopírují bohaté, aby taky byli bohatí. Zlatokopky mají kabelky Hermes, produktivní lidé mají vstávání před půl šestou.

Brzo ráno vstává spousta generálních ředitelů největších korporací světa. Nedělají to v rámci solidarity s vykořisťovanými dělníky v zemích třetího světa, co musí takto brzo ráno vstávat na šichtu, aby jim vydělali na zlaté padáky. Podstupují tvrdý denní režim, protože jsou pak šťastnější, našláplejší a jelikož jsou to beztak všichni svobodní zednáři, tak mají asi v šest ráno sedánky v místní lóži.

Od zítřka se tedy soustředím na nový životní cíl – na vstávání v 5:06 (Čas svých nových, produktivnějších budíčků jsme si postupně říkali v kolečku a trochu se trumfovali. Já byl uprostřed, takže mám čas ještě docela v cajku…). Nástup to však bude pozvolný. Každý den budu vstávat o deset minut dříve. Na stanovenou hodinu a minutu bych se měl dostat příští týden.

Zítra už budu mít svých prvních deset minut lepšího člověka. Využiji je ke klíčovému postupu ve svém životě – uklidím si v pokoji. Vypadá to tady pomalu jak v Ústí, když „probíhá sběrová sobota“.

PS: Nemáte někdo náhodou nějaký tipy na obskurní internetové zpravodajství? Něco jako Protiproud. Od příštího týdne budu mít asi hodně času k zabití…

Follow up meeting

„Jsem četl tu knížku, jak jsi mi ji doporučoval. Kraď jako umělec. A je to stra…“

„To je skvělá knížka.“ vytrhne mě ze sprostomluvy vrchní povídající.

„Hmm… No… Mně se to nelíbilo. To je taková pinterestová představa o kreativitě. Citáty a obrázky. Kdo je kreativní nebo co, většinu z toho dělá bez toho, aby mu to někdo napsal do knížky. A obecně mě mrzí, že v těch knížkách o osobním rozvoji, i když to nemám tak načtené jak vy, se řeší akorát motivace a ne to, že by měl člověk makat. Kdybych měl někdy napsat knížku o osobním rozvoji, tak to proporčně rozvrhnu tak, aby člověku došlo, že musí hlavně makat… Těch deset tisíc hodin. Aby to jako bylo jasný z tý knížky. Devadesát devět procent z toho by měla být nuda. Motivaci potřebuješ akorát, když hraješ derby Sparty se Slávií. První se musíš do té Sparty dostat, že jo. Do té doby ti stačí akorát dokolečka přehrávat Ro…“

„To už se trochu dostáváme od tématu, ale jinak s tebou souhlasím, že se neakcentuje průběžná práce na sobě. Takže…“ ze rtů mi ukradne životní radu vrchní povídající.

PS: Ale jinak jsem se naučil spoustu zajímavých věcí. Třeba, že bez problémů jsme dali svoje návyky akorát já a kluk, co se rozhodl dvakrát třikrát do týdne chodit do posilky. Moc teda ani jeden z nás nenabušil.

21

Dnes je to 21 dní, co jsem po sedánku s kucíma osvojujícími si návyky, vytáhl do boje za pravidelné každodenní blogování. 21 dní prý totiž stačí k tomu, aby si člověk vytvořil návyk.

Nevěřil jsem, že to zvládnu, proto jsem svou snahu podpořil sázkou se Soulmate. Hrozba pečení dortu, když to nedám, byla děsivá. Velice děsivá. Pomohla mi mnohem více než rada toho gentlemana přes osobní rozvoj, že se buď se mám hodinku psát, nebo se u otevřeného Wordu nudit.

Byl to velký zápas prokrastinátorovy vůle. Dokonce si myslím, že jsem napsal pár obstojných článků. Z mých posledních kousků ale asi jde trochu poznat, že jsem spíš pařil hry na mobilu. Inu, každý den není posvícení, a když se seknete na složitým levelu, blogování trochu trpí.

Blbý je, že jsem se nedlouho po své jednadvacetidenní přísaze dozvěděl, že do teorie a praxe osvojování návyků se srali nějací britští vědci. Prý je najednou získávání návyků individuální a trvá to až k osmdesáti dnům. Hovada. Ještě pár takových objevů od britských vědátorů a začnu podporovat komercializaci britského vysokého školství. Že jo, když tam budou prodávat za těžký prachy MBA tituly Číňanům, nebudou zkoumat obskurnosti, které jsou akorát k nasrání.

Zítra máme s kucíma follow up sezení. Vsadím se o kilo, že jsme jedinej ocas, který to hecnul. Jestli ne, tak to nebude moc vtipný, protože jsem to sezení šel původně vytrollit, a to by byla super pointa.

A vám se jako ty akustický záznamy vypalovaček na Youtube líbí?

Jelikož trávím většinu svého volného času někde mezi Spotify a Youtube, velice mě mrzí, že v poslední době dochází k inflaci živých videí vypalovaček, které kapely hrají akusticky. Jestli trávíte večery podobně jako já, asi už jste si všimli, že když se chcete podívat jak moc badass dává dotyčná kapela svou největší vypalovačku, často najdete v nějaký slušný kvalitě akorát akustický záznam.

Dostane písničku v její nahotě. Jenom, když je na place zpěvák drnkající na kytaru a zbytek kapely, která tam sedí a do něčeho klepe, dozví se, jak píseň působí bez moderních pozlátek nebo podobný vysvětlení. Jako, když je to nějaký brečení, není problém, ale když je to hymna k tanci i poskoku? Nasrat.

Ještě se to dá skousnout, když to borci hrají v nějakým zapadlý prodejně desek na krabici s ruským new ravem nebo jinýma ležákama, ale když to je to nahraný na několik kamer, kapela je na pódiu a celá zadní strana stage je polepená movitými sponzory? Proč je to proboha nenechají zahrát normálně?

Nechápu to. Když mám vypalovačku, tak snad chci vystihnout, jaký to má koule. Když jsem movitý sponzor, chci ještě větší odpich – vezmu kapelu, ohulím zvuk doprava, najmu nějakýho DJ, ať zintenzivní hitovost beatem, a přihodím vyčichlého rappera, který dá mezi druhou a třetí slokou nějaký rapování s jednou dvěma tvrďáckýma hláškama. V žádným případě ty vypalovačky nekastruju.

Anebo on opravdu někdo chce vidět, jak kapela s tak silným příběhem jako AWOLNATION* a takovou megavypalovačkou jako Kill Your Heroes předvádí něco takovýho?

Vždyť to ani není akustický, jenom podrobený kolposkopii lešenářskou trubkou. Fuj tyvole.

Až já budu zvát kapely na nějaký besídky, tak jejich největší hit bude stejnej náser, jako když se borci z Florida Georgia Line spichli s Nellym nebo Nicki M. vysamplovala The Big Pink. A do publika zaplatím Taylor Swift, ať na to tančí. Takhle má totiž vypadat vypalovačka naživo…

*Jestli nevíte, tak jejich silný příběh spočívá v tom, že ofiko videoklip jejich megahitu Sail zhlédlo 21 milionů lidí, zatímco fanouškovské video má zhlédnutí 95 milionů.

Jak se pokusit změnit svět a nemít výčitky, že se to nepovedlo

Změnit svět je velký úkol. Povede se to jen málokomu. Je to totiž výsada velkých hráčů.

Když píšu „změnit svět“, nemyslím tím takový to „Když změníte sebe, ovlivníte okolí a tím změníte svět“, ale těžkotonážní zlepšení současného stavu světa. Tady to inspirativní povídání, jak svět mění každý, jsou výmluvy stejně jalové jako argumentace flinků a pětkařů, že i Einstein propadal z matematiky a žalostný prospěch o mém potenciálu nic neříká. Možná že neříká, ale spíš říká.

Tohle omlouvání vlastních failů je třetiligová záležitost bez teoretické možnosti postupu do vyšší soutěže. Já vám dneska sdělím způsob, jak si omluvit svůj fail, že se vám nedaří změnit svět. Tato technika vymlouvání kope první ligu s reálnou možností trapného angažmá v předkole Ligy mistrů.

Je to celý o určení si svého cíle. Když uvažujete o změně světa, asi bojujete za nějakou svou věc, která je více či méně řešitelná. Stačí si jenom předefinovat cíl. Musíte upravit svou misi, která je větší než vy, aby byla neřešitelná. Vystihněte při tom esenci proměny, která naráží na mantinely proveditelnosti. Musíte se dostat na level, kdy se o vaší snaze o nápravu světa dá říct pouze: „Ty vole, to z objektivních důvodů není možný.“. A v ten moment dejte svému úkolu všechno.

Pohoříte, ale až za vámi někdo doleze a prohlásí o vašem údělu klasická slova „Můžeš s tím nesouhlasit, můžeš proti tomu protestovat, ale to je tak všechno, co s tím můžeš dělat.“, budete kontrovat slovy „Však dělám všechno, co můžu.“.

Svět sice nezměníte, ale nebudete mít depku, že se dalo něco změnit. Navíc budete mít solidní výmluvu, proč to v první řadě vůbec nešlo.

When solanum hits the fan

Nedávno jsem četl knížku, která zcela proměnila můj přístup ke konci civilizace. Byl to zásah tak mocný, že z doomsayera a alarmisty se ze mě pomalu stává prepper. Za všechno může World War Z Maxe Brookse. Max Brooks ve svém masterpiecu formou orální historie popisuje vznik a průběh zombie apokalypsy. A je to geniální. Čtení s otevřenou hubou. Čistá úžasnost.

Max Brooks také již před tím než napsal moji momentální nejoblíbenější knížku všech dob byl expertem na boj se zombie. Napsal návod na přežití útoku živých mrtvých Zombie Survival Guide a o problematice střetu se zombíkama často přednáší.

Všecko jsem to viděl, četl a začal promýšlet svoji strategii přežití pro případ toho nejhrůzostrašnějšího konce světa – co mít s sebou, kudy vzít roha a jakou vybrat zbraň. Nejhorší bylo, že po zodpovězení každé otázky se vyskytla další pro hrůzostrašnější scénář. 

Můj myšlenkový postup většinou vypadal takto:

1. Jak vypadnout z Prahy, když se po světě začne šířit nákaza?
2. Jak vypadnout z Prahy, když se zde překvapivě rozšíří nákaza ve stejný moment jako v metropolích západních Evropy?
3. Jak vypadnout z Prahy, když stověžatá chytne rychlej overrun a já budu v kanclu na Smíchově a moje cestovní zavazadlo na konec světa a dvě mačety budou doma?
4. A kde po cestě, sakra, seženu nějaký flapjacky, aby moje soulmate nebyla stejná osina v zadku jako Woody Harrelson v Zombielandu?

Vím, jsou to předčasné otázky, když aktuální stav mých použitelných doomsday preps vypadá takhle:

To ale nebude napořád, znalosti už mám, motivaci taky, plán skoro taky.

Možná mě teď máte za zbytečného paranoika, špatného šprýmaře nebo dokonce za seriozního blbce. To vám neberu, ale vězte, že až v postapokalyptickém světě budou chodit legendy o jistém Dekapitátorovi, který kosí zombíky po stech, tak vy se je ani nedoslechnete, protože už dávno budete mrtví.

PS: Samozřejmě, Dekapitátor budu já. Když teda nějak úspěšně vyřeším ten Smíchov…

Čekuj moje dick pics

Můj mobilní telefon byl na dlouhém odchodu. Nejprve jsem ztratil stylus. Pak zařvala nabíječka. To následovalo znefukčnění přenosu dat do počítače. Wifi mě začala zlobit a pak přestala jevit známky života. Taky se na displeji objevil takovej hnusnej fialovej flek. Ten byl trumfnut solidním grafickým redesignem, že jsem pomalu nepřečetl ani kolik je hodin. Taky se to občas samovolně vypínalo. Do toho samozřejmě přicházely a odcházely různé nabíječky. Že je čas nechat ho spát mi došlo, až začal vytuhávat v zimě.

A vytuhávat v nejtropičtější zimě století? Sorry, ale mám, tyvole, určitý standardy na použitelnost mobilního telefonu (osobně mám za to, že dost vysoký) a tady tohle tolerovat nehodlám. Po třech letech ve službě jsem ho uložil do šuplíku a pořídil si nový mobilní přístroj.

Mocný přístroj. Umí to Twitter, volat, Bejeweled Blitz, esemesky a spoustu dalšího. Dokonce díky tomuto zázraku techniky můžete čekovat moje krutopřísný dick pics na Instagramu!

Olympiáda bude stát za úplný

Poslední dobu se šíří zvěsti, že zimní olympijské hry v Soči budou stát za hovno. Dneska v televizi říkali, jak je to tam všecko nedostavěný a ani trávu tam nemají ještě natřenou na zeleno. To je docela divný, když uvážíme šuškandu o celkovém účtu za tu čtrnáctidenní lyžovačku a nějaký bruslení ve výši padesát miliard dolarů.

Já té ceně samotné samozřejmě rozumím. Osobně si myslím, že tu cenu nemůžou chápat jenom lidi, co nejsou schopní rozpoznat kvalitu a uvědomit si, že kvalita něco stojí. Lidi, kteří nerozpoznají rozdíl mezi devítikarátovým a dvacetičtyřkarátovým zlatem, by prostě měli držet o Soči hubu. Neví, o co jde. Všichni ti bafuňáři, byrokrati a majitelé stavebních firem, co vyšmelili hry v Soči, přece nebudou mít sejfy plný nějakého obarveného zgarbu pro chudé, mají tam krásný pruty z ryzího zlata. Jasný jak facka.

Navíc, jak se říká, že se v Soči promrhaly prachy úplně na všem… Není to pravda. Mohlo to stát ještě větší balík, ale Rusům se na poslední chvíli podařilo znatelně ušetřit na kapřících pro rozhodčí za protěžování domácích reprezentantů a největších konkurentů z řad zahraničních sportovců. Stačilo, aby FSB poslala tichou poštou zprávu, že „islamističtí teroristi“ odkráglují každého, kdo bude stát ruským sportovcům v cestě za zlatem. A tohle je prosím pravda. Podívejte se na soupisku českého hokejového týmu. Hadamczik evidentně na základě téhle výhružky nominoval.

Takže vážení, největší průser na Soči není, že olympijský areál stojí to, co jeho váha ve zlatě, ale fakt, že většina těch sportů, v nichž se bude soutěžit, je strašná nuda.

Skon a zmrtvýchvstání mého novoročního předsevzetí

Kolem Nového roku jsem si dal předsevzetí, že budu poctivě jezdit z Prahy do Olomouce vlakovými spoji, na které jsem si s předstihem koupil jízdenku.

To možná samo o sobě zní jednoduše, ale já s tím mám problém. Dal bych sem printscreen stránky s pohybem na mém kreditovém účtu RegioJetu, ale docela se za to stydím. Byla to totiž tak epická celodenní výměna Rezervace-Storno-Rezervace-Storno-Rezervace-Storno-Rezervace-Storno-„Aha, už nic nejde, takže ČD.“, že kdybychom s Jančurou hráli tenis, jsme legendy.

K obskurnímu předsevzetí mě dokopala předvánoční cesta nočním spojem R 443 Šírava. Nějak mi tehdy pro samé chlastání se Samolibou mrchou nedošlo, že vyměnit posezeníčko v LeoExpresu za bestiální grupáč v uličce s půlkou východního Slovenska není ideální způsob navození atmosféry svátků klidu a míru.

Inu, rozhodl jsem se podobným situacím předejít a nakoupil jsem si jízdenky dopředu. Jenomže, jak už to bývá, můj plán vzal pomalý a bolestivý konec. Šéfové ve firmě mi totiž projevili důvěru a počítají s mou účastí na pátečních klíčových poradách. Kvůli tomu padla nejenom moje čtvrteční jízdenka a předsevzetí, ale také moje vlhké progresivistické sny o čtyřdenním pracovním týdnu dvakrát do měsíce. Nezbývá mi holt nic jiného než jet v pátek.

Kvůli tomu, že cenová válka dopravců na trati Praha-Ostrava probíhá spíše ve středu ráno než v pátek večer, jsem odsouzen k cestě s Českými dráhami. To jsem navíc potvrdil zakoupením jízdenky s místenkou. Že jo, takhle v pátek večer jezdit z Prahy… Je lepší mít sezení jistý.

Předsevzetí tedy pokračuje, akorát jsem ho porušil a teď to budu za trest hrát celý trochu víc natvrdo. S jízdenkou ČD sice můžete jet ten den kterýmkoliv vlakem, ale místenka je na konkrétní spoj. Držte mi palce. On se totiž určitě najde někdo, kdo bude chtít jít v pátek večer na jedno. A to je taky taková jednoduchá věc, s kterou mám problém.

Měření nálady na škále Amerikán/Dobytčák

Dneska jsem vymyslel super způsob, jak změnit svět a přitom se moc nenadřít, ale o tom si přečteme jindy. Už v pátek jsem si totiž poslechl jednu písničku, která mi něco připomněla, a i když je to asi méně zásadní, tohle vyprávění má přednost.

Spotko mi psalo, že podobná kapela jako kucí z New Politics (Mimochodem, všichni si je pusťte, regulérně to jsou noví The Subways. Sice nemají basačku, ale jejich zpěvák umí cool taneční kroky. Taky mají dobrý písničky o Harlemu, Berlínu a Kodani. Protočte to, než je bude nutný nenávidět.) jsou i nějací American Authors. Jejich písnička Believer mi připomněla dávnou hitovku I Feel So od Boxcar Racer.

Není to podobné tím, že by jedni druhý vykrádali nebo to bylo podobný nějak jinak. Podle mě to zpívá stejnej Johny Pětilůzr, akorát jednou je na vrcholu instantní mánie a podruhé má svou temnou hodinku. Believer je juchání, spoko, pandy a přesvědčení, že svět půjde zachránit láskou. I Feel So to je nasrání, out of spoko, přejetý ježečci a uvědomění si, že svět je v hajzlu, ale nějaká záminka k házení molotovem by bodla.

Nebo ne? Každopádně, já ode dneška budu hodnotit svoje nálady na škále Amerikán/Dobytčák na počest obou kapel a jejich Another Loser Anthems.

PS: Jestli vás zajímá, zda jsem si dneska dal „top of the world" Amerikána nebo „give me some gasoline" Dobytčák, vezte, že to byla „Normálka… Jako vždycky... Znáš to…“.

Light ‘ov up

O víkendu jsem se sešel se svými ústeckými přáteli nad skleničkou a následně i pod stolem. Večírek probíhal v poslední pražské čtvrti, kterou nám teďka Česká televize prostřednictvím seriálu První republika prodává jako nejvíc cool pražskou čtvrť a super místo k životu. Naše večerní povídání a ranní hledání ztracené důstojnosti však rámovalo místo jiné – Obchodní centrum Chodov.

Proti obchodním centrům nemám principiálně odmítavý názor. Oceňuji, že díky velkému množství obchoďáků ve městech, existuje hustá síť veřejných záchodků zdarma, která poskytuje komfortnější čůrání než chátrající fabriky, co by tam byly místo nich. Nelíbí se mi však, když nějaký OC místo toho, aby pomáhal s uspokojením nejchoulostivějších potřeb, má efekt opačný – je vám z něho k posrání.

A to prosím Choďák činí. Šikovný centrum, který krutopřísně šetří tak potřebným místem na sídlišti tím, že jak lávka překlenuje čtyřproudou silnici. Důmyslná organizace vnitřního prostoru dovolila developerům nasrat dovnitř nebývalý množství butiků a jinejch ždímaček peněženek takovým efektivním způsobem, že se v tom nemůže nikdo vyznat.

Příště, budu radši hodinku mrznout při čekání někde venku než souhlasit s tím, že se potkáme u kšeftu, ve kterém váš kamarád pracuje, a bloudit tam jak v Knóssosu… Hele vážně, jediný co tomu chodovskýmu labyrintu chybí je Minotaurus.

Jediné pozitivum OC Chodov je, že neprzní hezký slova jako „park“ nebo „galerie“, což mají jiný nákupáky ve zvyku.

Hradba

Před měsícem nebo kdy jsem si pročítal sobotní přílohu Lidových novin. Samozřejmě z důvodů pozvednutí ducha díky přejmutí a následnému zasvévydávání nějakých zajímavých názorů. Hodně mě upoutal článek, který se tuším jmenoval Česká republika rok po konci světa, ve které autor shrnoval, jak je to tady všechno v hajzlu. Byl to super článek. Už jenom proto, že autor nepoužil jako pointu očekávatelné „Líp by se žilo i v tom postapokalyptickým wastelandu, který nám slibovali Mayové.“.

Ovšem brainwashing jsem si dal docela na neočekávané téma. Autor v článku citoval z rozhovoru s borcem z České republiky, co bydlí v New Yorku a do zemského ráje to na pohled přijíždí na pravidelné návštěvy, což mu dává perspektivu povšimnout si změn. Jako jednu z negativních změn jmenoval to, že se všude na silnicích instalují retardéry, zpomalovala, ostrůvky, svodidla, zužovadla a kdejaký ochranný prvky. Kvůli tomu, že jednou někde projel debil, mezi sebe stavíme překážky.

Většinou mě takový ty drobný detaily neserou. Často si jich ani nevšimnu, že jo. Taky se mi občas stává, že když mě někdo upozorní na kreténský detail, nesdílím jeho nasraní. Tentokrát jsem měl však otevřenou mysl k vložení nových poznatků a dopadlo to přejmutím a zasvévydáváním názoru.

Nesnáším to. Zasraný hradby. Jsou všude. A všude jsou úplně na hovno. Snažil jsem se na to dívat pozitivně. Třeba že to fakt užitečný. Některé třeba poskytne ochranu při pouličních nepokojích, až to praskne. Jenomže většina těch kravin je tak malá, že o to člověk akorát zakopne, když bude utíkat před smrští dlažebních kostek nebo spršky z vodního děla.

Myslím, že celkem epicky vyčuráčený je to na přechodu v Olomouci na třídě Svornosti:

Bych to pochcal…