Stát se členem
klubu veganů s sebou přineslo i jeden ojeb, který jsem nebral v potaz
a poněkud mě zaskočil. Být veganem znamená totiž používat i bezzvířátkovou
kosmetiku. Můj sponzor mě utěšil tím, že není vůbec žádná prasárna současné
přípravky dopoužívat, ale že pak by nebylo blbý, kdybych se příště poohlédl po
přípravcích, co mají na obalu takový véčko. Ulevilo se mi, ale jen na chvíli,
páč mi záhy došel deodorant.
Výprava za
cruelty free šplícháním do podpaží vůbec nebyla tak hrozná, jak jsem očekával.
Měli tam jenom jeden. Uspořil jsem tedy půl života a nervů, co by mě jinak
vybírání deáče stálo.
Horší bylo,
když jsem k tomu čuchnul. Víte, jak jsou všechny pánský kosmetiky vždycky
akční, adorující rychlost, sílu a všecky ty jiný věci, které Walter Benjamin
vyčetl z futuristických manifestů a podle nichž v důsledku fašismus
estetizuje politiku, že jo? No, tak tady ten veganšplích mi spíš připomněl
dědu.
Jednak tím, že
to vonělo nejrůznějšími travinami a člověk tím jde cítit, když si dá rychlýho
šlofíka na louce při práci na poli. Tady ty pauzičky pod jabloní děda jako
celoživotní zahrádkář často provozoval. A taky to vegan bio vonědlo smrdělo jak
vyčichlej Diplomat, což byla dědova slavnostní voda po holení. Používal ji při
cestách do Olomouce na Flóru, když se jel hrdě mrknout na svoje jablka, která
přijali do soutěže o nejlepší jablko.
Když jsem se
s novým postřikem proti smradu sžil, přišlo něco, co jsem nečekal.
V práci čekám, než mi kávovar udělá kafe. Přijde kolegyně a zvídavě se
otáže, čím to voním. Z její řeči jsem vycítil takový to „Znám všecky vůně
světa, ale tohle mi nic neříká.“, takže jsem se rozhodl zamachrovat a než jsem
se na svůj přednes načepýřil a odhrbil, dodala: „Aha, hospodou.“. Skoro, no.
Žádné komentáře:
Okomentovat