Loni jsem zažil zásadní kariérní
posun. Přesunul jsem se z práce, do které jsem dojížděl až na stanici metra
Smíchovské nádraží, do nového působiště, které je o jednu stanici metra blíže centru. Začal jsem tedy vystupovat na Andělu.
Jste-li mimopražští, možná v tom
nevidíte rozdíl, ale vězte, že je zásadní. Anděl je výkladní skříň Prahy. Je
tam obchodní centrum plné luxusních obchodů, sídlí tam Seznam, L’Oreal, MAFRA.
Smíchovské nádraží je spíš takovej obří chomáč bordelu za skříní na půdě.
Představte si, že developer odhaduje, že dát to ghetto aspoň trošku do rychtiku
bude stát patnáct miliard…
Fakt, že sice vystupuju na
Andělu, ale ze stanice vycházím druhou stranou - Na Knížecí, která je sice
geograficky blíže Andělu, avšak levelem zburžoaštění hoodu bližší Smíchovskýmu - necháme stranou. Že jo, zbytečně bych tím zabil tuto namáhavě budovanou metaforu o tom, jakej jsem po pracovní stránce teďka bourák.
Jenomže to byl loňský postup.
Letos se mi podařil další zásadní kariérní růst. Zrovna dneska. Šéf mě chytl
hned ve dveřích, vzal mě k sobě do kanclu a začal mi hezkými slovy říkat,
že z mojí práce už nechodí tak často zvracet, jak před pár měsíci, a že se
mnou ve firmě nadále počítají. A taky řekl, že teďka budu chodit na strategický
porady.
Šit.
Žádné komentáře:
Okomentovat