Serou na mě. Olomoučáci

Levicoví intelektuálové často říkají, že je snazší si představit konec světa než konec kapitalismu. Já říkám, že je snazší si představit konec kapitalismu než, že se mnou půjde v Olomouci někdo do hospody.

I já jako člověk k plánování schůzek s předstihem laxní jsem zjistil, jak je důležité se domluvit dopředu, když teda nechci doma čumět do zdi. Začal jsem se svým kamarádům pár dní před svými návštěvami domácího města ozývat s návrhem pitky. Jenomže se zdá, že mě nikdo ze starých dobrých kamarádů nechce vidět. Buď vůbec neodpoví, „nemají čas“, nemají čas, neudělají si čas a tak dále. Když už nějaký z mých přátel rozjede obskurní biz v multilevelu a za cenu pěti telefonních čísel by se mnou i sešel, má zrovna mítink s možná duchem prostšími, ale zkasírovatelnějšími známými.

Nevím. Nechápu to. Smrdím nebo něco? Přenáším nějaký nemoci? Mám tak pražáckej přízvuk, že z toho teče lidem krev z uší? A proč mi vždycky při této situaci volá kámoš z Prahy, že někde splašil flašku zdarma a ať dojdu s Kofolou? Vždyť to není ani vtipný.