Dnes je, tedy včera byl, Den
obětí holocaustu, což je předpokládám pro vás další Den něčeho. Já toto datum
připomínám na stejné úrovni jako 1. máj, 13. srpen a 17. listopad nejen kvůli
dojemnému prožitku při sledování Schindlerova
seznamu, ale především kvůli antifašismu z přesvědčení a taky díky tomu, že
jsem 27. ledna 2007 začal psát svůj první blog.
Zatímco tehdy bylo blogování na
výsluní, nyní je spíš na ústupu. Místo blogování nahrazují výspy nezávislýho
žurnalismu, za který se platí. Tehdy to byli bloggeři, dneska jsou to činitelé
ve veřejném zájmu zvučeného jméno placení od pár die hard fans. Já to tak
daleko nedotáhl, takže pořád píšu na internet nějaký fóry ze života v naději,
že se někdy naučím psát a taky že budu monetizovat nebo aspoň se dokopu k tomu
bojovat za svou věc.
Přestože jsem lempl a flink,
pořád neztrácím naději. Že jo, seriál Smallville, ve kterém se Clark Kent deset
sezón dokopával k tomu stát se Supermanem, nás učí, že čím máte delší coming of
age máte, tím větší jste superhrdina. A já teď otevírám osmou sezónu (V osmé sezóně Clark battlil
Doomsdaye, což bylo hodně heavy…). Za pár sezón to taky budu točit na úplně
jiným levelu a zachráním svět.
Neztrácet naději je důležitý.
Třeba já jsem dneska, i když nepředpokládám, že k výročí blogování, dostal
klíče od všeho, kromě internetu. Ráno jsem dostal klíče od práce. Večer mi volá
můj teenage hrdina, který dělal na tý
jedný věci, kterou když cituji, tak nikdo neví, co cituji. Říkal, ať zítra
dojdu, že pořešíme nějaký byznysy.
Už teda musím získat akorát
ty klíče od internetu. A sebevědomí. A taky schopnost nepovažovat každou malou blbost za to, že jsem dostal klíče od všeho, že jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat