Dneska ráno v Olomouci na
nádraží kupuju lístek na jednu z nejsmutnějších vlakových linek roku – tu,
co vás odveze od vánočních svátků do nového roku – a koho nevidím. Kennetha.
Spolužáka ze střední.
Vyměníme si nějaký zdvořilostní
fráze a já odpálím onu těžkotonážní otázku, zda se svým metalovými písničkami
již prorazil za hranice okresu. Tehdy jsem si to neuvědomil a čekal negativní
odpověď. Jenomže metal nesleduju, takže je dost možný, že jeho kapela je big in
Japan, měli nejlepší koncert na Masters of Rock a tu májku s rohlíkem, co
jedl, mu dal nějakej bezďák jako dík za epický muziky.
Kenneth mě místo rychlého „Ani
piču, pořád jsme zakopaný v Olo.“ uvedl do problematiky, jak se stát
vyhlášeným metalistou v rámci České republiky. Nestačí se naučit hrát (jak
se naučil v první kapele). Nestačí ani nechat si narůst démonickou bradku
(jak si nechal narůst v druhé kapele). Nestačí mít ani disciplínu (jakou
ho naučili ve třetí kapele). Klíčem k tomu stát se úspěšným metalistou je
být Aleš Brichta.
Takže chudák Kenny porád kope
místní ligu a na Mástry se jezdí akorát ožrat. To je škoda. Kenneth uměl vždycky dobře anglicky.
Ten by se neztratil ani v Přerově...
I když je pravda, že mu
křivdím. Kennethova kariéra překročila hranice okresu! Zrovna jel na šichtu do
Zábřehu.
Žádné komentáře:
Okomentovat