pátek 31. ledna 2014

But what do I know?

Dnes jsem šel posedět s přáteli. První přítel si dal jedno pivo, čajíček a běžel hrát squash se svou přítelkyní, což ostatně avizoval dopředu. Druhý přítel si za to z něho začal dělat nemístné poznámky. Já samozřejmě taky. Jenom jsem v těch našich dvou blbých kecech vycítil drobný kvalitativní rozdíl.

Ty moje byly takový ty povinný, co se říkají, i když se někdo zvedá od stolu udělat byznys za dvě miliardy. Z poznámek druhého přítele jsem vycítil totální nepochopení, proč to dělá. Jakože totální rozchod světonázoru nebo co.

O chvíli později se opakovalo něco podobného. Tentokrát druhý přítel nechápal můj vstup do klubu veganů. Jeho argumenty o komplikaci života dávaly docela smysl, až na to, že padly bezvýsledně. Já se rozhodl nežrat ze zvířat kvůli nějakýmu něčemu a tohle ostatní jsou marginálie.

JFK říkal, že se Amerika rozhodla vydat na Měsíc ne proto, že je to lehké, ale protože je to obtížné. Já říkám, že jsem se rozhodl, že budu vegan ne proto, že je to lehké, ale protože mi nikdo neřekl, že s tím bude takový sraní sleduju nějaký cíl a nějaký jakože „obtíže“ jsou mi úplně jedno. Stejně jako když prvního přítele mají ostatní za kokota, když jde z hospody hrát squash se svou přítelkyní.

Vždyť je to pěkný. Jeho slečna pravděpodobně nenávidí squash víc než on a vůbec by jí nevadilo, že to odpíská a zůstane v hospodě. Mě třeba taky sere, že když hltám solený albertchipsy, tak mi to rozedře půl dutiny ústní, protože je to vyrobeno z pancířů vyřazených tanků nebo nevím čeho. Taky je dost na piču, že když najdu super recept na tortilly, tak v mým provedení jsou to týden jetý palačinky.

Určitě víte, co chci jako psycholog amatér po šesti pivech říct. Něco jako, že druhému příteli něco chybí. Možná ne, a jsme jenom kokoti nebo jsem vyvodil nějaký závěr hodný tradic amatérské psychologie. Co já vím… Vždyť jsem měl šest piv.

Žádné komentáře:

Okomentovat

ShareThis