Dnes jsem šel posedět s přáteli.
První přítel si dal jedno pivo, čajíček a běžel hrát squash se svou přítelkyní,
což ostatně avizoval dopředu. Druhý přítel si za to z něho začal dělat
nemístné poznámky. Já samozřejmě taky. Jenom jsem v těch našich dvou
blbých kecech vycítil drobný kvalitativní rozdíl.
Ty moje byly takový ty povinný,
co se říkají, i když se někdo zvedá od stolu udělat byznys za dvě miliardy. Z poznámek
druhého přítele jsem vycítil totální nepochopení, proč to dělá. Jakože totální
rozchod světonázoru nebo co.
O chvíli později se opakovalo
něco podobného. Tentokrát druhý přítel nechápal můj vstup do klubu veganů. Jeho
argumenty o komplikaci života dávaly docela smysl, až na to, že padly
bezvýsledně. Já se rozhodl nežrat ze zvířat kvůli nějakýmu něčemu a tohle
ostatní jsou marginálie.
JFK říkal, že se Amerika
rozhodla vydat na Měsíc ne proto, že je to lehké, ale protože je to obtížné. Já
říkám, že jsem se rozhodl, že budu vegan ne proto, že je to lehké, ale protože mi
nikdo neřekl, že s tím bude takový sraní sleduju nějaký cíl a nějaký
jakože „obtíže“ jsou mi úplně jedno. Stejně jako když prvního přítele mají
ostatní za kokota, když jde z hospody hrát squash se svou přítelkyní.
Vždyť je to pěkný. Jeho slečna
pravděpodobně nenávidí squash víc než on a vůbec by jí nevadilo, že to odpíská
a zůstane v hospodě. Mě třeba taky sere, že když hltám solený albertchipsy,
tak mi to rozedře půl dutiny ústní, protože je to vyrobeno z pancířů vyřazených tanků nebo nevím
čeho. Taky je dost na piču, že když najdu super recept na tortilly, tak v mým
provedení jsou to týden jetý palačinky.
Určitě víte, co chci jako
psycholog amatér po šesti pivech říct. Něco jako, že druhému příteli něco
chybí. Možná ne, a jsme jenom kokoti nebo jsem vyvodil nějaký závěr hodný
tradic amatérské psychologie. Co já vím… Vždyť jsem měl šest piv.
Žádné komentáře:
Okomentovat