Strach z Justina Timberlaka

Už slušnou řádku dní mám stažený nový biják od bratří Coenů – Inside Llewyn Davis, mám však velký strach se na něj podívat. Joela a Ethana samozřejmě zbožšťuji, kudy chodím, a na jejich další kus jsem se těšil strašně moc, jenomže pak jsem zjistil, že v tom hraje Justin Timberlake.

Nepochybuji o tom, že Justin Timberlake je člověk milý, roztomilý a na míli vzdálený ďábelskosti, se kterou ho teď vykreslím. Justin T. totiž vlastnoručně zabil dalšího mého zbožštěného bouráka – Jaye Z. Jay Z se stal mým hrdinou díky megahitům 99 Problems, Dirt Off Your Shoulder a Empire State of Mind. Když jsem se dozvěděl, že drtí hitparády s písničkou jménem Holy Grail čekal jsem velký věci.

Jenomže místo nový hymny tam tyvole začne zpívat Justin T a je to, homosexuálové odpustí, teplý. A co hůř, když se Jay dostane ke slovu a sotva dvakrát zazní „nigga“, Justin je zpátky a zpívá tam kousek Smells Like Teen Spirit od Nirvany, což je taková ta nepřeceňovanější písnička všech dob. To možná není nízký pro Justina, ale je to stoprocentně pod Jayovy schopnosti. Fujtyvole.

Mám seriozní obavu, že mi Justin loni vyhlásil válku pod názvem The year of kill your heroes and fly fly Ondřej will cry a vyprasil i Coeny…

PS: Justin Timberlake má dneska narozeniny. Popřejte mu všecko nejlepší. Já na něho seru.

But what do I know?

Dnes jsem šel posedět s přáteli. První přítel si dal jedno pivo, čajíček a běžel hrát squash se svou přítelkyní, což ostatně avizoval dopředu. Druhý přítel si za to z něho začal dělat nemístné poznámky. Já samozřejmě taky. Jenom jsem v těch našich dvou blbých kecech vycítil drobný kvalitativní rozdíl.

Ty moje byly takový ty povinný, co se říkají, i když se někdo zvedá od stolu udělat byznys za dvě miliardy. Z poznámek druhého přítele jsem vycítil totální nepochopení, proč to dělá. Jakože totální rozchod světonázoru nebo co.

O chvíli později se opakovalo něco podobného. Tentokrát druhý přítel nechápal můj vstup do klubu veganů. Jeho argumenty o komplikaci života dávaly docela smysl, až na to, že padly bezvýsledně. Já se rozhodl nežrat ze zvířat kvůli nějakýmu něčemu a tohle ostatní jsou marginálie.

JFK říkal, že se Amerika rozhodla vydat na Měsíc ne proto, že je to lehké, ale protože je to obtížné. Já říkám, že jsem se rozhodl, že budu vegan ne proto, že je to lehké, ale protože mi nikdo neřekl, že s tím bude takový sraní sleduju nějaký cíl a nějaký jakože „obtíže“ jsou mi úplně jedno. Stejně jako když prvního přítele mají ostatní za kokota, když jde z hospody hrát squash se svou přítelkyní.

Vždyť je to pěkný. Jeho slečna pravděpodobně nenávidí squash víc než on a vůbec by jí nevadilo, že to odpíská a zůstane v hospodě. Mě třeba taky sere, že když hltám solený albertchipsy, tak mi to rozedře půl dutiny ústní, protože je to vyrobeno z pancířů vyřazených tanků nebo nevím čeho. Taky je dost na piču, že když najdu super recept na tortilly, tak v mým provedení jsou to týden jetý palačinky.

Určitě víte, co chci jako psycholog amatér po šesti pivech říct. Něco jako, že druhému příteli něco chybí. Možná ne, a jsme jenom kokoti nebo jsem vyvodil nějaký závěr hodný tradic amatérské psychologie. Co já vím… Vždyť jsem měl šest piv.

The Last Pale Light in the West

Dnes jsem dočetl knížku Cormaca McCarthyho Krvavý poledník, o kterém se na přebalu píše, že je považován za jeden z nejdůležitějších amerických románů 20. století a taky že v době vydání šokoval svou brutalitou. Cormac McC popisuje, jak to tehdy v polovině devatenáctého století chodí na hranicích Spojených států a Mexika, když se začne vykupovat skalp Indiána za sto dolarů.

Přestože moje představy o Divokém západě jsou formovány Karlem Mayem a kapelou Please the Trees, brutalita mě nešokovala. Spíš mě šokovalo, že je jedna z hlavních postav – soudce Holden – jedním z nejlepších padouchů všech dob a vzdálených národů. Nikdo jiný nikdy jindy neměl stylovější entrée do příběhu z postav všeho, co jsem kdy četl, viděl, slyšel anebo se kdy tvářil, že jsem to četl, viděl, slyšel.

V doslovu (nebo jak se jmenuje to čtení na konci knihy, kde vám zjistíte, co o knížce máte říkat ve společnosti, když jste ji nepochopili) se píše, že předobrazem soudce byl Satan, Šiva nebo jakýkoliv zlý protihráč hlavního klaďase jakéhokoliv náboženství. Já osobně v soudci viděl bílého heterosexuálního muže, takže jsem možná určitě debil.

Všichni totiž – Američané, Mexičané, Indiáni – jsou v tom příběhu čuráci, ale přesto jedině Soudce rozhoduje, kdo bude žít a kdo ne. Taky ostatním připisuje to, co sám dělá, a žene za to proti nim ostatní. Navíc se z každé své prasárny vykecává směsí moudrostí zděděných po dávných evropských myslitelích. Když nad tím tak přemýšlím, pro mě jako liberálního levičáka je bílý heterosexuální muž to, co pro křesťany Satan, takže to asi nakonec sedí…

Každopádně jsem chtěl hlavně sdělit, že písničkář Ben Nichols inspirován postavami z této knihy nahrál EP The Last Pale Light in the West. Jestli je to dobrý, nevím. Nemohl jsem se dostat přes první písničku, což je celkem seriozní megahit, který možná znáte z Walking Dead (z toho dílu jak se vrátil Governor). Doporučuju.

A tu knížku taky.

Nejlepší nástroj na zvýšení produktivity

Dnes vám řeknu něco o tajemném nástroji, s jehož pomocí dosáhnete totální produktivity, stoprocentní efektivity a navíc vás namotivuje jako Franz Straka hráče před Derby. Je  to taková tutovka, že ještě dneska dáš Mít vše hotovo, Konec prokrastinace a Sedm návyků skutečně efektivních lidí přečíst krbu. Navíc ta věc má v sobě výhodu, že kdyby náhodou někomu pomohla, nevyužije svůj potenciál lepšího člověka k tomu psát články a pořádat školení o osobním rozvoji. Komplexní nástroj jak blázen. Věř mi.

Tvůj novej nástroj bezbolestně odvedený práce, kterým budeš ohromovat kámoše z Údolí fejkový motivace je Maneki Neko aka ta kočka, která na tebe mává z každýho druhýho čínskýho bistra. Na Wikipedii píší, že je to nějaká vábící kočka, která přináší štěstí. Mácháním levou packou láká zákazníky, a mácháním pravou přitahuje peníze.

Nechci Japoncům do jejich posvátných symbolů kecat, ale já tam vidím úplně něco jinýho. Když ji vidím a mám skleslou náladu, protože mě celý svět nemá rád, ona je jediný, kdo mi fandí a vrací mě na správnou cestu. Když jsem znaven, znechucen nebo zahálím, ona jediná mě dokope k tomu něco udělat. Její mávání stoprocentně zabírá. Jedině s ním budete bezkonkurenčně motivováni k produktivitě. Jestli si myslíte, že melu pičoviny, jste u mě efektivně mrtvej člověk. Maneki Neko zachraňuje životy.

Navíc si ji nemusíte kupovat. Stačí využít zázraků moderní techniky, třeba tady na Youtube je krásná minutka instantní produktivity:

PS: Omlouvám se, jestli jsem urazil něčí kulturu, když teda nepočítáme kult osobního rozvoje… Ten jsem urazit chtěl.

No mother ever dreams that her son grow up to be a blogger

Dnes je, tedy včera byl, Den obětí holocaustu, což je předpokládám pro vás další Den něčeho. Já toto datum připomínám na stejné úrovni jako 1. máj, 13. srpen a 17. listopad nejen kvůli dojemnému prožitku při sledování Schindlerova seznamu, ale především kvůli antifašismu z přesvědčení a taky díky tomu, že jsem 27. ledna 2007 začal psát svůj první blog.

Zatímco tehdy bylo blogování na výsluní, nyní je spíš na ústupu. Místo blogování nahrazují výspy nezávislýho žurnalismu, za který se platí. Tehdy to byli bloggeři, dneska jsou to činitelé ve veřejném zájmu zvučeného jméno placení od pár die hard fans. Já to tak daleko nedotáhl, takže pořád píšu na internet nějaký fóry ze života v naději, že se někdy naučím psát a taky že budu monetizovat nebo aspoň se dokopu k tomu bojovat za svou věc.

Přestože jsem lempl a flink, pořád neztrácím naději. Že jo, seriál Smallville, ve kterém se Clark Kent deset sezón dokopával k tomu stát se Supermanem, nás učí, že čím máte delší coming of age máte, tím větší jste superhrdina. A já teď otevírám osmou sezónu (V osmé sezóně Clark battlil Doomsdaye, což bylo hodně heavy…). Za pár sezón to taky budu točit na úplně jiným levelu a zachráním svět.

Neztrácet naději je důležitý. Třeba já jsem dneska, i když nepředpokládám, že k výročí blogování, dostal klíče od všeho, kromě internetu. Ráno jsem dostal klíče od práce. Večer mi volá můj teenage hrdina, který dělal na tý jedný věci, kterou když cituji, tak nikdo neví, co cituji. Říkal, ať zítra dojdu, že pořešíme nějaký byznysy.

Už teda musím získat akorát ty klíče od internetu. A sebevědomí. A taky schopnost nepovažovat každou malou blbost za to, že jsem dostal klíče od všeho, že jo.

What an incredible smell you’ve discovered!

Stát se členem klubu veganů s sebou přineslo i jeden ojeb, který jsem nebral v potaz a poněkud mě zaskočil. Být veganem znamená totiž používat i bezzvířátkovou kosmetiku. Můj sponzor mě utěšil tím, že není vůbec žádná prasárna současné přípravky dopoužívat, ale že pak by nebylo blbý, kdybych se příště poohlédl po přípravcích, co mají na obalu takový véčko. Ulevilo se mi, ale jen na chvíli, páč mi záhy došel deodorant.

Výprava za cruelty free šplícháním do podpaží vůbec nebyla tak hrozná, jak jsem očekával. Měli tam jenom jeden. Uspořil jsem tedy půl života a nervů, co by mě jinak vybírání deáče stálo.

Horší bylo, když jsem k tomu čuchnul. Víte, jak jsou všechny pánský kosmetiky vždycky akční, adorující rychlost, sílu a všecky ty jiný věci, které Walter Benjamin vyčetl z futuristických manifestů a podle nichž v důsledku fašismus estetizuje politiku, že jo? No, tak tady ten veganšplích mi spíš připomněl dědu.

Jednak tím, že to vonělo nejrůznějšími travinami a člověk tím jde cítit, když si dá rychlýho šlofíka na louce při práci na poli. Tady ty pauzičky pod jabloní děda jako celoživotní zahrádkář často provozoval. A taky to vegan bio vonědlo smrdělo jak vyčichlej Diplomat, což byla dědova slavnostní voda po holení. Používal ji při cestách do Olomouce na Flóru, když se jel hrdě mrknout na svoje jablka, která přijali do soutěže o nejlepší jablko.

Když jsem se s novým postřikem proti smradu sžil, přišlo něco, co jsem nečekal. V práci čekám, než mi kávovar udělá kafe. Přijde kolegyně a zvídavě se otáže, čím to voním. Z její řeči jsem vycítil takový to „Znám všecky vůně světa, ale tohle mi nic neříká.“, takže jsem se rozhodl zamachrovat a než jsem se na svůj přednes načepýřil a odhrbil, dodala: „Aha, hospodou.“. Skoro, no.

Something borrowed, something blue on blue

Tím, jak se blíží svatba mojí sestry, která se plánuje tak dlouho, že už s ní snad otravuju na svým desátým pravidelným pokusu o blogování, roste v rodinném táboře fenomén, který by se dal popsat slovy „Všem, kurva, jebe!“.

První začala naše šílená babička, která jenom držela linii svého psychického stavu a byla šílená. Do sestřičky tlačila svoji představu o levný, avšak mnoha hosty navštívený svatbě jako byla ta její. „Do hospody jsme dali prase, oni ho tam upekli a jinak to stálo dvě stovky.“ Samozřejmě babička měla svatbu v dobách, kdy se ještě Chruščov nesral do rozšířeného názoru, který převládal v půlce tehdejšího světa – že Stalin je docela prima kluk – a v druhé půlce světa mlátili černochy.

Babiččin jediný problém samozřejmě nebyla jenom finanční stránka. Taky v sérii plamenných promluv počůrala, posolila a zapálila všechny prvky plánované veselky, v nichž se sestřiny představy nesetkávaly s babiččinými recepty na poctivou vesnickou svatbu s ještě poctivějším poměrem cena/jak nás lidi pomluví po vsi. Došlo to tak daleko, že i já, přítel jemného babiččina kérování do kohokoliv jiného než do mě, jsem si s babičkou dal time out mezi čtyřma očima a vysvětlil jí, ať ubere. Slíbila, že ubere.

To však jenom vedlo k tomu, že jsem ji jako gerontolog amatér diagnostikoval Alzheimera, páč mayhem propukl dříve než bych od své obstojné sugestivní intervence očekával. Ségra si samozřejmě nenechala moc dlouho srát na hlavu a začala odsekávat a být nepříjemná. Taky se do toho zase musela začít srát sestřenice se svými rozumy. I můj otec porušil svůj tradiční zenový klid, jindy než když je v televizi Kalousek. Docela mě šokovalo, jak jedovatě umí zaklít nejen o černoprdelnících, ale i tlustoprdelnících…

No, a dneska jsem byl u babičky a ta zanedlouho spustila. Dozvěděl jsem se o spoustě věcí, co ségra řekla při poslední návštěvě a o způsobu, jakým to řekla. A pak taky o tom, jak jí babička na to řekla, že na žádné svatbě vůbec nemusí být ani ona ani teta, sestřenice, bratranec a celá rodinná větev. Nezbývalo mi než si to vyslechnout, vytrhat si pár hlasů a přemítat nad tím, proč se v naší rodině neukázal gen mařkovitosti v naší rodině v plné parádě dříve.

Ty ženský mě serou. Jakoby, tyvole, nechápaly, že naším úkolem na svatbě je ukázat, že jsme větší borci než ženichova rodina. Vždyť jsem kvůli tomu dal k ledu i plán unést nevěstu. Rozumíte, podstoupil jsem nevětší oběť a baby začnou podjebávat. Zatím to vypadá, že když náhodou nastoupíme na svatbě k poměření rodinného bouráctví v řadě s vypnutými prsy a vzpřímenými rameny, bude to jen díky tomu, že si vzájemně vrazíme kudly do zad.

Serou na mě. Olomoučáci

Levicoví intelektuálové často říkají, že je snazší si představit konec světa než konec kapitalismu. Já říkám, že je snazší si představit konec kapitalismu než, že se mnou půjde v Olomouci někdo do hospody.

I já jako člověk k plánování schůzek s předstihem laxní jsem zjistil, jak je důležité se domluvit dopředu, když teda nechci doma čumět do zdi. Začal jsem se svým kamarádům pár dní před svými návštěvami domácího města ozývat s návrhem pitky. Jenomže se zdá, že mě nikdo ze starých dobrých kamarádů nechce vidět. Buď vůbec neodpoví, „nemají čas“, nemají čas, neudělají si čas a tak dále. Když už nějaký z mých přátel rozjede obskurní biz v multilevelu a za cenu pěti telefonních čísel by se mnou i sešel, má zrovna mítink s možná duchem prostšími, ale zkasírovatelnějšími známými.

Nevím. Nechápu to. Smrdím nebo něco? Přenáším nějaký nemoci? Mám tak pražáckej přízvuk, že z toho teče lidem krev z uší? A proč mi vždycky při této situaci volá kámoš z Prahy, že někde splašil flašku zdarma a ať dojdu s Kofolou? Vždyť to není ani vtipný.

Většinu toho článku zabírá upocená metafora

Loni jsem zažil zásadní kariérní posun. Přesunul jsem se z práce, do které jsem dojížděl až na stanici metra Smíchovské nádraží, do nového působiště, které je o jednu stanici metra blíže centru. Začal jsem tedy vystupovat na Andělu.

Jste-li mimopražští, možná v tom nevidíte rozdíl, ale vězte, že je zásadní. Anděl je výkladní skříň Prahy. Je tam obchodní centrum plné luxusních obchodů, sídlí tam Seznam, L’Oreal, MAFRA. Smíchovské nádraží je spíš takovej obří chomáč bordelu za skříní na půdě. Představte si, že developer odhaduje, že dát to ghetto aspoň trošku do rychtiku bude stát patnáct miliard…

Fakt, že sice vystupuju na Andělu, ale ze stanice vycházím druhou stranou - Na Knížecí, která je sice geograficky blíže Andělu, avšak levelem zburžoaštění hoodu bližší Smíchovskýmu - necháme stranou. Že jo, zbytečně bych tím zabil tuto namáhavě budovanou metaforu o tom, jakej jsem po pracovní stránce teďka bourák.

Jenomže to byl loňský postup. Letos se mi podařil další zásadní kariérní růst. Zrovna dneska. Šéf mě chytl hned ve dveřích, vzal mě k sobě do kanclu a začal mi hezkými slovy říkat, že z mojí práce už nechodí tak často zvracet, jak před pár měsíci, a že se mnou ve firmě nadále počítají. A taky řekl, že teďka budu chodit na strategický porady.

Šit.

Díky bohu, že to řekl Moskalik!

Dnes si řekneme ten nejobskurnější příběh současně probíhající revoluce v Ukrajině.

Prvního prosince vydala tisková agentura Associated Press zprávu, ve které cituje mladou Ukrajinku zdůvodňující, proč se účastní demonstrace. Ve zprávě se píše: "They want to take our freedom away from us," said Nina Moskalik, 25. "They beat people, they spill blood. This is why we have to come out."

Tuto citaci postupně do svých zpráv přejala spousta internetových novin, z věhlasnějších pak i The Daily Telegraph nebo americká verze Al Jazeery. Kdo by vyškrtával takový pěkný vysvětlení, že jo. Na to jsou novináři málo placení…

Když jsem si to přečetl, nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo začít konspirovat. „Moskalik“ je totiž zdrobnělina nebo jiná odvozenina od slova „moskal“, což je v současnosti ve východoevropských jazycích termín používaný pro hanlivé označení Rusů. Znamená to tedy něco jako Rusák s připočtením trošku víc nenávisti za větší level rock’n’rollů, který s Ruskem lidé v oblasti od Baltu po Krym zažili.

Po Ukrajině a Bělorusku se říkají děsně hluboký lidový moudra jako „A kde jsi viděl poctivého Moskala?“ a kulervoucí fóry jako „Klep. Klep.“ „Kdo je tam?“ „Satan.“ „Díky bohu, že to není Moskal!“. Rusové to tam dostávají stejně zažitě jako židi u nás.

Po Oranžové revoluci se toto humorné označení na Ukrajině stalo ještě oblíbenější, což ostatně vím jenom tak čistě náhodou. Moskalik se totiž skoro taky jmenuju a zrovna jsem na internetech hledal solventního strýčka z pátého kolene bez dědiců, když jsem výše zmíněnou zprávu našel.

Co mi přišlo vtipný a podezřelý zároveň je fakt, že to bylo použito v článku o nové ukrajinské revoluci. Vtipný byl ten kontrast jména a prohlášení, který zrovna není moc projanukovyčovské, ergo proruské.

Pak jsem pojal podezření, že to musí být nějaká fucking mind game na lidi. Jakože novináři v prozápadním žoldu spinují o sto šest a vymýšlejí si citáty s vyzněním „I blbej Rusák, dopiči, pochopil, že Januko musí jít do hajzlu a my do Evropy. Pojď s náma!“. Že jo, je to revoluce, ve které se láme, jestli Ukrajina bude kolonií Západu nebo Východu, tak je logický, že se to tam musí hemžit agenty obou stran.

Trochu jsem zagooglil a Ninu z Kyjeva, co má ukrajinské revoluce plný Facebook, našel. Jenomže se nejmenuje Moskalik, ale Moskalyk. Najednou všechny moje konspirace rozkrájela na drobno Ockhamova břitva. Je přece stokrát pravděpodobnější, že novináři zprasili jméno, než že jedou takhle detailní šmelo v místech, kde se situaci mění každou minutou.

Inu…

Nina, march to the battle and bring victory to the people!

…ale ne nutně Evropskou unii, že jo.

Autor je sice Moskalík, ale antirusofil.

Prý stačí 21 dní k tomu vytvořit si návyk

Před týdnem mě Jeněk zatáhl na povídání o motivaci a návycích. Vstup byl zdarma, stačilo jenom slíbit, že tam nebudu trollit, páč člověk, který měl přednášet, byl Jeňkův kámoš. To jsem splnil, pokud vím.

Jenom ty dvě dvanáctky, které tou dobou pobývaly v mém organismu, možná zapříčinily, že jsem mlel sračky. Ale rozhodně jsem ty pivka nevyužil k efektní demonstraci toho, co si o tom setkání myslím, chcaním ze stolu na poznámky přednášejícího. Ani nebylo moc proč. Bylo to docela zajímavý.

Měli jsme si vytyčit nějaký návyky, který si chceme za měsíc vybudovat. Přednášející nám k tomu dal nějaký doporučení. Já jsem třeba řekl, že bych chtěl každý den psát článek na blog. Doporučil mi, že k tomu mám přistoupit taktikou Všechno nebo nic. Jakože si mám hodinku na napsání příspěvku, zapnout Word a buď psát, nebo se tu hodinku nudit. To je dost dobrej nápad.

A taky mi doporučil, ať si přečtu knížku Kraď jako umělec, což je děsně inspirativní knížka, ale asi jenom když jste pako. Pro ostatní je to souhrn motivačních citátů obohacený o nějaká moudra, která jsou jasná každému na světě. Napsal to nějaký Captain Obvious, co má asi rád Kurta Vonneguta a určitě miluje tahání peněz z lidí za to, co už ví. Nedoporučuju.

Jinak mě teda přijde trochu zarážející, že když přednášející si tyčil svůj cíl, tak jako plus, co to přinese, říkal, že to bude někoho inspirovat. To mi přijde docela jako heavy shit. Jak to chce jako dokázat? Dá se to vůbec takhle vytyčit? Nestává se to jen tak mimochodem? A jak se to pak měří?

To není přece jako někoho rozesmát nebo rozbrečet. Že jo, když vám nejde někoho rozbrečet povídáním, tak to hacknete tím, že mu otrávíte králíčka, ale tohle s inspirováním asi nejde. Ani to na tom člověku nepoznáte. Vždyť si lidi normálně neříkají lidem, od kterých se inspirovali, když se od nich inspirovali. To není normální, ne? Ale co já vím, nemám o tom načteno…

Uf, dneska by to bylo za mnou. Už jenom dalších 20 dní a osvojím si každodenní blogování. Nějaký sázky?

Good Things

Když sleduju a poslouchám svoje vrstevníky, přijde mi, že se dělí na dvě kategorie. Jedni po své cestě ke hvězdám padli na držku a druzí kolaborovali s gravitací.

Hodně se mi líbí písnička Good Things od The Menzingers. Podle mého vystihují tu situaci, kdy si člověk nabil držku a teď se nějak dává dohromady. Přemýšlí, jestli bude kolaborovat s gravitací, zase se vydá na cestu ke hvězdám nebo to nebude definovat a bude se nějak snažit přežít. Snaží se poučit, přehrává si situace, který vedly k držkopádu a taky ty dobrý věci z dob, kdy to bylo ještě celý nějaký bezpečný. Slyším v tom to, nad čím poslední dobou pořád přemýšlím.

Je to Another Loser Anthem. Doporučuju.

Co jsem se dnes dozvěděl o pilířích naší civilizace

Mám jednoho kamaráda. Jmenuje se Toník a zaráz studuje všechny typy archeologie, které se v České republice dají studovat, kromě egyptologie. Vyznačuje se tím, že mi volá vždy, když se ve svých toulkách světem potká s nějakým problémem, který by se dal vyřešit od počítače. Třeba, když jede do Brna do knihovny a zapomene si objednat knížky. Nebo, že je v Londýně u Hyde Parku a potřebuje, abych se mrkl na ubytování pro dvacet lidí. A tak.

Když mi volal tentokrát, čekal jsem něco vypečeného. Třeba, že je vykopávkách na Blízkém východě a někdo to tam začal bombardovat a jestli bych nemohl najít číslo na nejbližší misi mírových sil OSN nebo tak něco. A ono poprvé nic akčního. Jenom jestli bych si nepřečetl jeho bakalářku a vychytal nějaký chyby. Tak jsem řekl, že jo.

Rád bych řekl, že jsem se z té práce, která pojednává o tom, jak Římani učili stavět barbary baráky v provincích, dozvěděl mnoho zajímavých věcí, ale bohužel tomu tak nebylo. V té směsi latiny a názvů stavebního nářadí to moc nešlo. Představte si, ty vole, že ani jednomu náčiní nepřezdíval synonymem pro ženský pohlavní orgán… Nevím, jak jeho vedoucí bakalářské práce, ale můj vedoucí z brigády na stavbě by to nestrpěl. Nejsrozumitelnější z toho všeho byl chemický vzoreček pro hašení vápna. Nekecám. Nikdy jsem ty písmenka s malými číslíčky neviděl raději.

Samozřejmě té práci křivdím. Jedna informace, která obrátila mé dosavadní vnímání světa tam byla. Toník tam píše, že pracovní nástroje, které Římani používali, se za celou dobu trvání říše nezměnily a dodnes vypadají podobně jako tehdy. Jakože je to jeden z přínosů Antiky dnešní civilizaci.

Když jsem to četl, tak jsem se málem složil smíchy, ale když nad tím přemýšlím, dává to smysl. Řecko-římská vzdělanost, jeden z pilířů naší civilizace, se zpravidla dává do páru s židovsko-křesťanskou morálkou, ale ty pracovní nástroje tam dávají víc smyslu. Zavazuji se, že ode dneška budu řecko-římskou vzdělanost párovat výhradně s řecko-římskými pracovními nástroji. To je ten opravdový pilíř naší civilizace. Intelekt a lopaty – antický jing jang.

Regular miracle

Že budu muset zodpovědět otázku, proč jsem si pořídil doménu na blogýsek mi bylo jasné hned, jak jsem to učinil. Ani jsem nemusel čekat, až mi to čtenář číslo jedna vpálí do ksichtu, což samozřejmě udělal, a bude očekávat nějaký vysvětlení tohoto šíleného mrhání s finančními prostředky. Vždyť to jsou úplně zbytečný prachy. Blogovat můžeš všude a pořád a zadarmo. A korunka ke korunce… Však si vy dobře víte. Myslíte si to samé. Inu, učinil jsem to z důvodu, že ani vteřinu nevím, co dělám. Kdybych se však měl bránit, řekl bych asi toto:

„Před lety na předávání cen Český lev se z pódia režisér Mareček opřel do generálního partnera akce Mattoni, že by měl něco dělat s lázněmi Kyselka, které nechávají chátrat. Výzvu s tím, že vlastnictví znamená i zodpovědnost. Samozřejmě, že nadnárodní kapitál má nějaký zodpovědnosti na háku a Kyselka pořád hnije. Ale já taky nejsem zahraniční kapitál, že jo. Já věřím, že u mě to půjde a za rok to tady bude vypadat živěji než v Kyselce. To je stejný jako s těma Moleskiníčkma. Do toho si taky všichni zapisují jenom, protože to stojí hrozný prachy. A většina toho materiálu, co tam píšeme, jsou hnoje, který můžou psát do sešitku za deset korun. Einstein říkal, že chodí chytat ideje na procházky bez zápisníku, že dobré ideje jsou vzácné. A Moleskiníčky jsou matroš na dobrý ideje, ale zcela zbytečnej. Nevím, jak vy, ale ve svým funglonovým mám akorát pár fórů, jednu sázku, jestli se vrátí v letošním roce Enter Shikari a seznam ingrediencí na Chilli con soya, co mi včera málem urvalo tlamu. A to tam píšu, protože to stálo ty hrozný prachy a prostě to musím využít. Musím! No, ale to je vedlejší… Hlavně teďka můžu mít e-mail gaslight@anthem.cz, heč!“

Jak dávají kuci z New Politics v loňským hitu Harlem: „Shake it like a bad girl up in Harlem!“, teda „I spend my money on the regular miracles, just like you, like me, like everybody else.“ Každej vyhazuje prachy za hovadiny.

Pořád mám jít na kurz finanční gramotnosti? Jo?! Tak jo.

Jak se stát úspěšným metalistou

Dneska ráno v Olomouci na nádraží kupuju lístek na jednu z nejsmutnějších vlakových linek roku – tu, co vás odveze od vánočních svátků do nového roku – a koho nevidím. Kennetha. Spolužáka ze střední.

Vyměníme si nějaký zdvořilostní fráze a já odpálím onu těžkotonážní otázku, zda se svým metalovými písničkami již prorazil za hranice okresu. Tehdy jsem si to neuvědomil a čekal negativní odpověď. Jenomže metal nesleduju, takže je dost možný, že jeho kapela je big in Japan, měli nejlepší koncert na Masters of Rock a tu májku s rohlíkem, co jedl, mu dal nějakej bezďák jako dík za epický muziky.

Kenneth mě místo rychlého „Ani piču, pořád jsme zakopaný v Olo.“ uvedl do problematiky, jak se stát vyhlášeným metalistou v rámci České republiky. Nestačí se naučit hrát (jak se naučil v první kapele). Nestačí ani nechat si narůst démonickou bradku (jak si nechal narůst v druhé kapele). Nestačí mít ani disciplínu (jakou ho naučili ve třetí kapele). Klíčem k tomu stát se úspěšným metalistou je být Aleš Brichta.

Takže chudák Kenny porád kope místní ligu a na Mástry se jezdí akorát ožrat. To je škoda. Kenneth uměl vždycky dobře anglicky. Ten by se neztratil ani v Přerově...

I když je pravda, že mu křivdím. Kennethova kariéra překročila hranice okresu! Zrovna jel na šichtu do Zábřehu.

Veškerá láska, kterou ti můžu dát

Poslední dobou jsem si nechával spoustu věcí projít hlavou. Ovšem k nějakému velkolepému plánu, jak zachránit svět a zároveň vydělat strašný prachy, jsem nedošel. Spíš jsem propadal zoufalství a četl si.

V jednom krásném dokumentu, Všeobecná deklarace lidských práv se to tuším jmenuje, se píše, že každý člověk má nějaký práva – na život, na svobodu, bezpečnost a spoustu dalších. Taky se tam píše, že to lejstro neupravuje jenom vztah státu k občanům. Uznávat a respektovat lidská práva by měl každý jednotlivec, pokud je aspoň trošičku civilizovaný.

Vzpomněl jsem si na všechny ty vegetariánské a veganské propagandy a jejich grafy o tom, jak maso, mlíko a tady ta živočišná žraní jsou drahá a jejich produkce energeticky náročná. Přitom na světě lidí umírají hlady. A ono by to vůbec nemuselo být.

Nějak mi přišlo, že konzumováním těchto produktů celkem seriozně krátím miliony lidí o docela důležité lidské právo – to na život. A to se nedělá, že jo. Inu rozhodl jsem se být ještě menším sanavabičem než poslední rok a od vegetariánů jsem přeběhl k veganům.

Jsem člověk veskrze líny a to je veškerá láska, kterou světu můžu dát – overthinknout Všeobecnou deklaraci a poctivě dodržovat její třetí článek. Pak už mám na skladě akorát nějaký humory, který budu tady sepisovat na blogýsku, ale to je asi všechno.